Volání po citlivé změně kultury

Tento článek je výsledkem mnoha let úvah a debat, bohužel je ale téma stále hodně divoké a "neučesané", proto prosím čtenáře o trpělivost. Pomalu si začínáme uvědomovat, že náš způsob života je i přes významné technologické skoky stále určován silami, které jsou z velké části mimo naši kontrolu. Přesouvají se přitom z prostředí vnějšího, tedy z přírody a okolí, do oblastí veskrze lidských: Ať už jde o rozhodování a sebepojetí, motivaci nebo schopnost přizpůsobit se novým podmínkám, právě tyto vnitřní vlivy jsou tím nezásadnějším, co určuje kvalitu lidského života v rozvinutém světě. Přestože jsme dokázali úspěšně zabojovat s množstvím nemocí, prodloužili délku života, začali zkoumat vesmír do nebývalých hloubek a propojili lidstvo informační sítí, stále nám něco uniká.

V současnosti není největším nebezpečím pro lidský život divoké zvíře nebo zemětřesení, ale pozvolná žíravina zbytečných, duchovně ubíjejících činností a stále se zvyšující nepoměr v tom, jak žijeme a jak bychom žít mohli. Vymlouvat se na nevyrovnanou pracovní morálku a vzdělanost chudých zemí nebo nebezpečí terorismu a různých "odpadlických" států můžeme, jak chceme. Zůstává ale jedna skutečnost: Nikdy nebylo v rozvinutém světě tolik sebevražd (podle Světové zdravotnické organizace došlo k nárůstu za posledních 45 let o 60%) a nikdy nebyly rozdíly mezi lidskými životy tak propastné, jako dnes (horních 10% populace za posledních 20 let zvýšilo své příjmy o 107%, zbylých 90% populace jen o 17%). Čísla zcela jasně ukazují dramatickou stagnaci, několik autorů (jako například Chuck Colson) píše o nástupu dalšího středověku (ve smyslu pro lidskou civilizaci dlouhého období zápasů s přírodou a sebou samými, kdy nedocházelo při srovnání s minulostí k výrazným posunům v kvalitě života většiny populace).
    Už dlouho volají lidé pracující v humanitních vědách po změně našeho pohledu na člověka. Jejich místy zoufalá, místy naivní varování jsou veskrze odmítána jako nepodložená nebo zcela nerealistická. Ale myslím si, že dokonce i kdybychom vzali varovné hlasy pouze podle jejich počtu, obrovské spektrum názorů v sobě  skrývá určitý základ, plošně zasahující napříč všemi myšlenkovými směry. Navíc začínají k této jednotné vlně kritiky přibývat i hlasy přírodovědců, dosud stojících opodál (především díky poznatkům o epigenetice a neurologii). Ve výsledku nás začíná jasně a zcela přímo varovat ta část populace, které vděčíme za většinu našich posunů v kvalitě života za posledních 100 let... Osobně si myslím, že je na čase se velmi pozorně zaposlouchat.
1) Ryba ve vodě, člověk v kultuře
Shrnout obrovské množství názorů odborníků samozřejmě nelze, ale stále častěji narážím na jeden postřeh, na kterém většina z nich staví svůj znepokojivý pohled na svět: Člověk podle nich dosáhl stavu, kdy jej začíná ovládat jeho vlastní kultura. Ačkoliv se cítíme být svobodní a schopní změnit své stanovisko nebo dokonce způsob života, ve skutečnosti nám brání obrovské množství pravidel a tlaků, které je pro nás skoro nemožné vnímat. Na prvním místě je jazyk, který svou strukturou a vývojem pomalu ale jistě ovlivňuje lidské uvažování. Způsob, jakým mluvíme, se stává naším myšlením a tudíž i naším rozhodováním a vnímáním. Jazykové zákonitosti a zvyklosti, často křečovité a zcela nepřipravené na současnost, se tak začínají promítat do všeho, co nás obklopuje. Jazyk je ale jen jedním z prvních takových vlivů, ve skutečnosti je totiž kultura neuvěřitelně bohatý a široký sled fenoménů, kterým někteří autoři dokonce říkají "druhá příroda" (v tom smyslu, že pro člověka už není zásadní prostředí přírodní, ale kulturní).
    Nadějný mladý spisovatel David Foster Wallace na své nejznámější přednášce o kultuře začal příběhem o dvou rybách: První ryba se ptá druhé ryby "Jaká je dnes voda?", což se setká s naprostým nepochopením a mlčením, protože první ryba nebyla vůbec zvyklá nad vodou kolem sebe uvažovat - brala ji jako samozřejmost a například postupným změnám v teplotě nebo znečištění se prostě pomalu přizpůsobovala. Podobně by se člověk mohl ptát druhého člověka "Jaká je dnes kultura?" a setkal by se s tím, že si rozsah kultury neuvědomujeme. Neumíme zatím reagovat na zárodky různých prvků kultury, neumíme hodnotit vznikající hnutí, nevnímáme toxické látky v kultuře a radikální změny kyselosti, dokud není pozdě. Necháváme se unášet proudem a přitom si stále říkáme, že přeci sami se sebou umíme zacházet a víme, co děláme.
    Pro pochopení významu kultury je zásadní alespoň letmé pochopení zatím mladého a nejasného oboru zvaného memetika. Memetika je obor pojmenovaný Richardem Dawkinsem v knize Sobecký gen (kterou by podle svých dnešních slov rád přejmenoval na Spolupracující gen), založený na postřehu, podle kterého se dá v kultuře sledovat šíření "jednotek kultury", takzvaných memů, podobně jako se dá v živé přírodě sledovat šíření genů. Memy jsou vzorce chování, způsoby oblékání, slovní obraty nebo třeba ideály, které se šíří populací za předpokladu, že jsou pro svého nositele nějak výhodné (přinášejí mu zdroje a příležitosti). Podobně jako jsme organismem řízeným geny, je každý z nás i organizací řízenou memy. Memy se dají zatím jen těžko zkoumat, protože jejich pozorovatel se stává nositelem a proto je v jejich případě těžké oddělit vědce od objektu vědy.
    Přesto memetika poskytuje zcela neocenitelný pohled na to, jak a proč se chováme, konkrétně proč obrovské množství lidí jedná většinu času neuvědomněle a při poskytování těch správných memetických signálů přechází do skoro roboticky předvídatelného stavu akce-reakce (zatímco sebe sama považuje za myšlenkově tak svobodného člověka, jak jen může být). To platí i pro na první pohled velmi složité chování, jako je pracovní kariéra, umělecká činnost, nakládání s penězi nebo zakládání rodiny. Memy nejsou v tomto smyslu "zlé", nepřikazují nám, jak se chovat, ale podobně jako v případě genů je přínosné je zkoumat a vnímat, abychom dokázali předcházet nemocem kultury nebo abychom lépe pochopili, proč vznikají a trvají některé zdánlivě neřešitelné a zcela přirozené problémy. Podobně jako geny mohou mít vliv na obezitu, mohou některé geny mít vliv na nezdravé myšlenkové stavy.
2) Civilizace jako rozšíření našich možností pomalu rozbíjí lidskost
Memy utvářejí kulturu a ta pak utváří domy, ve kterých žijeme, jídlo, které jíme, informace, které přijímáme, a všechny ostatní vlivy na náš život (jak vysvětluje především Marshall McLuhan, obklopujeme se významy, které nás dále ovlivňují). Vedle přírodních vlivů jde o druhý nejmohutnější hnací prostředek, vzniklý dlouhou evolucí genetickou a děsivě rychlou evolucí memetickou (moderní kultura vznikla zhruba před 40 tisíci lety). Z toho jednoznačně vyplývá, že většina prvků kultury, které považujeme za samozřejmé a jisté, ať už jsou to filosofické a politické postoje, nebo například otázky víry a vědy, jsou v neustálém překotném stavu proměn a nestálosti. V tomto ohledu žijeme ve středověku budoucnosti, protože naše správní systémy budou za několik století (možná desetiletí) připomínat feudalismus nebo otrokářství, zatímco velká většina naší vědy bude připomínat Ptolemajský systém sluneční soustavy nebo šílené vize Lysenkismu.
    Civilizace je v tomto ohledu rozšířením člověka, jakýmsi postupným rozšířením a zesílením našeho vlivu na prostor a čas. Kulturu tak dokážeme vidět v krajinotvorbě, medicíně, logistice i infrastruktuře a v neposlední řadě i v "domestikaci přírody" jako celku, protože málokterá část přírody v rozvinutém světě není zkulturněna a zapracována podle kulturních představ. Nejdramatičtější je v tomto ohledu domestikace člověka samotného, který ve své moderní podobě nese všechny známky stresu a dalších chorob, jako zvířata v zoologických zahradách (jak ve své knize The Human Zoo píše Desmond Morris). Dopad civilizace je jednoznačný a jednoduchý, citovaný mnoha autory po desítky let: Vlivem delegování smyslových počitků a energie našich mozků i končetin na hmotnou kulturu a obklopením našeho bytí bublinou příběhů a zprostředkovaných zpráv o dění došlo k rozpadu etiky a estetiky.
    Tento rozpad etiky a estetiky je zjevný každému, kdo se jen trochu pokusil pochopit povahu popkultury, public relations, šíření západní kultury a vize lidské podstaty jako konzumenta. Kde se ale rozpad etiky a estetiky bere? Podle mnohých autorů (v čele s Konradem Lorenzem a Edwardem T. Hallem) je důvod jednoznačný: Při odříznutí od přírody a přímého kontaktu s její co nejprimárnější podobou nemá lidská mysl, vzniklá po milionech let evoluce v prostředí divoké přírody, na čem stavět kontrasty a kontrapunkty mezi stvořeným a přirozeným - a neumí ani hledat prolnutí těchto dvou konceptů, protože člověk sebe sama přestává vnímat jako součást přírody. V takovém prostředí, kde i příroda je zkulturněna nebo zprostředkována kulturou a kde sám člověk je takzvaně akulturován, aby po dlouhých letech domestikace "zapadl" a stal se memeticky odpovídající součástí celku, se pak ztrácí i etika. Etika totiž nemůže vznikat jen z kontaktu člověka s člověkem, protože jde o kontakt sebe sama se sebou samým. Skutečná etika, hodnotná pro sebedefinici člověka, vzniká kontaktem a vymezením se vůči přírodním procesům, začleněním se do dějů odlišných od lidství jak ho zrovna chápeme (což nás nutí stále přehodnocovat, co je to člověk). Taková etika nevyžaduje "návrat na stromy", stačí alespoň základní kontakt s procesy přírody - například v etických otázkách průmyslového zabíjení zvířat pro maso nejde o to být veganem nebo vegetariánem, ale o změnu svých hodnot a přístupu k masu. O uznání jeho původu a aktivní zájem o jeho kvalitu a způsob výroby i přípravy. V kontaktu s tím, jak maso vzniká, se zásadně mění i etika konzumenta, což platí o všech ostatních oblastech života. Když nevíme nebo si nechceme přiznat, jak a z čeho (a za jakou cenu) vznikají naše počítače a tenisky, jsme odříznuti od možnosti skutečně se rozhodovat a chovat eticky. Samotné etické a estetické vnímání tak delegujeme na hmotnou kulturu, která rozhoduje za nás a zpětně nás ovlivňuje výsledky svých operací, mimo naši kontrolu.
    Obklopeni civilizačními nástroji a stroji (mezi které patří i jazyk nebo software na počítači), tedy projevy kultury, začínáme žít ve "světě složeném z lidí" a setkáváme se s temnou stránkou moderního humanismu: Jsme odkázáni na sebe navzájem, odříznuti od svých bytostných kořenů, a pomalu se začínáme točit v kruzích hledání identity a opětovného narážení na prázdno vzniklé nepřítomností přírody jakožto základního kamene estetiky a etiky, dvou procesů klíčovýchpro zdravé sebepojetí a vymezení. Není potřeba zdůrazňovat, že tento stav člověka je neudržitelný z materiálového hlediska (stačí si na naší zatím relativně zdravé planetě představit 7 až 9 miliard lidí žijících podle vzoru západní kultury) - ale je jistě potřeba znovu a znovu zdůrazňovat, že jde o stav neudržitelný i z psychologického hlediska.
3) Kulty a kultivace
V současnosti existuje překvapivě velké množství myslitelů i různých kontra-kulturních hnutí. Rostou ve všech oblastech života a ve všech vrstvách společnosti, nabízejíc více nebo méně smysluplná řešení pro problém odcizení člověka od sebe sama. I tento jev kritici společnosti, ať už umělci nebo vědci, velmi přesně předpovídali: S neudržiteností masové kultury a jejím postupným rozpadem přichází na řadu hledání nových cest. Věnujeme se mu už více než čyřicet let, proč tedy nová hnutí a subkultury zatím nepřinesly zásadní změnu? Proč kromě technologie v medicíně a informatice naše civilizace stagnuje, zatímco lidé už začínají být ke každému novému hnutí spíše odtažití a předem kritičtí? Odpověď se zdá být skryta v memetice, protože podobně jako genetika vyžaduje určitý čas, aby došlo k oddělení druhů a vzniku nové formy života, potřebuje svůj čas a adekvátní důvody i memetika. Jednoduše se zdá, že ona změna pohledu na kulturu může přijít jedině pozvolna, přirozeným výběrem a konfrontací s užitečností a moudrostí tradic a historické zkušenosti.
    V tom spočívá velká chyba většiny nových hnutí, protože mají snahu vytvořit vlastní novou kulturu, případně ji "namíchat" z prvků jiných kultur (trocha taoismu, trocha buddhismu, trocha singularismu, trocha přímé demokracie...) a nabídnout jako řešení. V praxi to vypadá tak, jako kdyby se někdo v genetice pokoušel vytvořit nový živočišný druh: Zatím prostě genetice natolik nerozumíme a s genomem tak obratně zacházet nedokážeme. Tygr usurijský prozatím vždy bude tygrem usurijským a ačkoliv ho můžeme naklonovat, ze syntetických látek a kusů genomu například z antilopy a mrože tygra nevykřesáme. Podobně je to s každou nově navrženou umělou kulturou - její životaschopnost je ve skutečném světě mizivá.
    Místo snahy vydupat novou kulturu je potřeba pracovat s kulturou již existující, ať už je jakkoliv obrácená proti člověku i přírodě. K tomu nám může pomoci rozdělení kultury na jednotlivé "kulty", tedy určité oblasti myšlení a činnosti, které "kultivují" určité memetické struktury (Cicero definoval kulturu jako "kultivaci duše" a slovo související s agrikulturou, které zároveň evokuje spirituální kulty, prý vybral schválně). Pokud dokážeme zacílit a usměrnit jednototlivé kulty, tedy pilíře naší kultury, změníme postupně celou kulturu. Které jsou tedy dominantní kulty současnosti? Osobně bych řekl, že jde o: Kult úspěchu (stačí zdánlivého, nemusí být skutečný, protože skutečné hodnocení životního úspěchu se nemá díky rozpadu etiky o co opřít), kult stability (snaha dosáhnout jistot, sebevědomí, pevné role ve společnosti bez ohledu na to, co svou snahou způsobuji okolí), kult růstu (je třeba stále jít dál a mít víc, bez ohledu na realističnost cílů a dostupnost zdrojů) a kult zlaté střední cesty (i přes všechny výše zmiňované kulty je potřeba zastávat roli člověka moudrého a slušného, který ví co dělá a proč, i když ve skutečnosti šíře jeho životního prožitku nesahá dál než za několik dovolených a pracovních cest v zahraničí, jeden nebo dva tituly ze vzdělávacích institucí na jedné polovině planety, pouhých pár desítek skutečně prožitých uměleckých děl a zbytek tvoří jen dojmy z médií a příběhy o tom jak někdo něco prožil nebo objevil... i přes tento zoufalý nedostatek dat se člověk žijící v kultu zlaté střední cesty tváří, že umí být součástí společnosti a vyjadřovat se hodnotně k dění). Samozřejmě by se dal začlenit i kult mládí, kult majetku, kult přitažlivosti a sexuální aktivity, kult oblíbenosti a další a další...
    Co je na současných kultech důležité je to, že se nedají ospravedlnit. Pokud se podíváme na lidské chování v současné kultuře, kromě povrchního naplňování tužeb nebo zoufalého zajišťování jistot (často vzhledem k nepříjemné životní situaci oprávněného) chybí jakákoliv jiná motivace. Žijeme ve světě, kde si lidé uvědomují své cíle a svou roli v životě (vlastním i v životech ostatních) jen tak nějak okrajově - a pokud vůbec, uvažují nad takovými otázkami tak, jak to viděli ve filmech nebo jak si myslí, že to bude v danou chvíli nejvýhodnější. Zacyklení "člověka v člověku" je zde evidentní a nedostatek nadhledu i upřímnosti jsou první symptomy ztráty etiky i estetiky.
    Situace může z mého popisu vyznívat dramaticky, ale ve skutečnosti člověk jako jedinec nepropadá tomuto prokletí nekontrolované kultury úplně - jde o kolektivní činnost, kdy se jednotlivé prvky osobností a jednotlivé vzory chování násobí ve veřejném prostoru a ten se postupně začíná přizpůsobovat a sloužit nejmenšímu společnému jmenovateli, nejdominantnějšímu a nejprimitivnějšímu (takže naše pokročilé technologie užíváme paradoxně k naplnění nejzaostalejších pudů, povrchních tužeb, neospravedlněných strachů a iracionálních představ o světě). Jakmile začneme studovat člověka zvlášť, osobu po osobě, je jen otázkou času než zjistíme, že nemá ani zdaleka všechny symptomy rozpadu estetiky a etiky... tak daleko ještě nejsme. Myslím si proto, že pokud se podaří docílit posílení a uvědomění na straně jedince, dojde postupně i ke zmírnění destruktivních dopadů kultury - můj pohled založený na memetice, antropologii, sociologii a kulturologii, je v tomto ohledu zcela jednoduchý a doufám že i pochopitelný.
4) Směřování vývoje a jak se zapojit
Zásadní vliv kultury na lidstvo není radno podceňovat, protože díky nedávným objevům v epigenetice a neurologii bylo prokázáno, že se člověk během života vlivem okolí mění mnohem více, než jsme si kdy mysleli. To se týká dokonce i našich genů, které jsou jiné na začátku a jiné na konci života - takže předáváme svým dětem vlivy naší kultury dokonce i geneticky (kromě toho že kultura například určuje složení párů, počet dětí v rodině, kvalitu výživy a péče apod.). Toto provázání genetiky a memetiky, kterému se na divokém okraji rodících se a možná předem ztracených vědeckých teorií říká "memgenika", tedy proces kterým se genetika přelévá do memetiky a naopak (díky biotechnologiím a kybernetice by někdy v budoucnu mohlo dojít ke sloučení obou oblastí vývoje). Pokud je tedy kultura tak mocná a pokud se zdá, že podle náznaků bude stále složitější ji usměrňovat a napravovat chyby, které způsobuje, co můžeme dělat dnes? V podstatě jde o dovršení individualizačního principu v západní kultuře: Tak dlouho jsme kladli důraz na individualitu a samostatnost jedince, až se kultura obrátila sama do sebe a je na čase opět se podívat mimo sám sebe, na části přírody obklopující člověka jako takového. Kultura vyžaduje aktivní a dlouhodobou účast skutečných lidských bytostí, musí být živá a proměnlivá, nebo se změní v pouhé přežvykování starých vzorců a podivnou směs luxusu a cenzury.
    Kulturu může každý z nás utvářet tím, kolik své životní energie dává do různých "kultů". Ve většině případů již většinu jmenovaných velkých kultů svou energií napájíme, aniž bychom chtěli, protože jsme vyrostli v kultuře z těchto kultů složené. Postupně však lze svou životní sílu začít usměrňovat, spojovat s ostatními a jednoduše začít v žebříčku hodnot pomalu ale jistě zvyšovat důraz na kulty s poněkud jinými názvy. Stačí se jim věnovat čas od času, zkoumat je a směřovat k nim... Ale kde taková témata a nové hodnoty hledat? Ačkoliv se to nezdá, z mojí zkušenosti bohatě stačí začít vnímat nekontrolovaný úprk kultury a zároveň se začít věnovat přírodě (jako regeneračnímu a relaxačnímu procesu, který dovolí naší etice a estetice opět se opřít o nějaké pevné základy a přestat se točit v kruzích). Není myslím kam spěchat, protože změna kultury vyžaduje svůj čas. Jak píše Ralph Waldo Emerson, tajemstvím přírody je trpělivost.
    Pokud bych v tomto článku navrhoval nějaké nové kulty já sám, přešel bych přes snesitelnou míru memetiky a v určitém smyslu začal do vašeho mozku předávat vlastní hodnotový žebříček. Bohatě stačí, že jsem se pokusil předat memetickou strukturu "kultury jako druhé přírody", zásadního vlivu který bychom měli chápat mnohem lépe a zacházet s ním s mnohem větším respektem.