Složité téma společenské nerovnosti je myslím jedním ze zásadních problémů současnosti, protože pokud se s ním nedokážeme jako civilizace popasovat, bude ovlivňovat naši schopnost řešit všechny ostatní výzvy budoucnosti. Můj pokus o zpracování tohoto tématu vychází z přesvědčení, že je dobré alespoň o něm mluvit a psát, i když moje vědomosti a zkušenosti zdaleka nestačí. Mám však neodbytný pocit, že v současnosti nestačí vědomosti a zkušenosti žádného jednotlivce.
Shrnutí nerovnoměrného rozložení bohatství
K vrchnímu 1% populace směřuje více než 20% všech příjmů (třikrát více, než před 50 lety) a 85 nejbohatších jednotlivců vlastní dohromady více majetku, než chudší polovina lidstva. Z druhé strany například v USA spodních 40% populace vlastní pouhopouhých 0,3% majetku (doporučuji tohle vysvělení pro představu). Vliv peněz v politice obrovsky vzrostl, především díky nekontrolovanému lobbismu, mediálním a průmyslovým monopolům, nadnárodním finančním institucím a korporacím (které se nemusí téměř nikomu zodpovídat) a v neposlední řadě i zaneprázdněnosti lidí často malichernými otázkami lokální politiky. Existuje několik cest, kterými se takto nastoupený civilizační vývoj může ubírat a většina z nich je hrozivých. V tomto smyslu je tento článek pokračováním textu o nutnosti obnovy střední třídy.
Ve svém článku pro New York Times známý finanční magnát Warren Buffet upozorňuje na zajímavý fenomén: Po ekonomické krizi roku 2008 mnoho států vyhlásilo šetrná opatření a zahájilo fázi známou jako „austerity“ (strohost, úspornost, odříkání, střízlivost). Jde v podstatě o i u nás známé utahování opasků, při kterém státy varovaly i velmi bohaté občany. Buffet se rozhodl zjistit, jak po letech austerity tento plán dopadl na ty nejbohatší. Zjištění ho do jisté míry šokovalo a mělo by šokovat i nás: Investoři a další nejbohatší lidé operují v řádech miliard, ale průměrně na ně i bez různých triků a daňových rájů padne daňová povinnost menší než 15%. Buffet to považuje za výsledek dvojí snahy:
1) se státy snaží své bohaté hýčkat a chránit, protože na jejich aktivitách často závisí politická stabilita země
2) došlo k tak silnému prolnutí finančního sektoru a politiky, že pro nejbohatší není žádný problém ovlivňovat zákony podle svých zájmů.
(Samotný Buffet odvedl podle svých slov průměrně 17,4%, což je mnohem méně než dalších 20 nejbohatších lidí v jeho vlastní kanceláři, které průměrně zasahuje povinnost ve výši 30%.)
Podobně situaci v článku popisuje i Sam Harris - ačkoliv mnoho lidí na Západě věří, že každý má právo se svým bohatstvím nakládat tak, jak uzná za vhodné a tudíž jsou daně určitým způsobem nutné zlo nebo dokonce krádež, platí že v opěvované éře rozkvětu současného západního systému (od 50. do 80. let 20. století) se daň pro nejbohatší pohybovala od 90% do 70%. Od roku 1982 dramaticky klesla na polovinu a tím i postupně skončil bájný rozkvět. Bohatství nejbohatšího 1% lidí se zdvojnásobilo, nejchudších 40% kleslo o 63%. To, že tento proces nemohl zůstat bez odezvy a že jakmile padly bambusová a železná opona, muselo dojít na Západě k nevídanému propadu je jasné – jak hluboko a jak dlouho ještě budeme padat ale nevíme.
Proč bychom se měli snažit situaci napravit?
Díky vlivu nejbohatších lidí na politiku už nyní žijeme v určité formě rodícího se „nového feudalismu“ - tím ale problém zdaleka nekončí. Už nyní totiž dochází k dramatickému prohloubení rozdílů v kvalitě života mezi nejbohatšími lidmi a zbytkem lidstva, protože nejbohatší mají dříve a spolehlivěji přístup k nejnovějším technologiím. Tento rozdíl se bude dále prohlubovat až na úroveň, při které budeme moci bohaté považovat za v podstatě jiný druh člověka, změněný technologiemi budoucnosti a od zbytku druhu v podstatě odříznutý. Už nyní superbohatí lidé plánují nebo dokonce zakládají své vlastní státy a o následcích toho, že budou mít dříve a spolehlivěji přístup k zásahům do své genetiky a kognitivních možností se mluví stále častěji.
Zároveň nám současná situace odhaluje hrůznou nespravedlnost a nestabilitu politického a ekonomického systému, jak ve své poslední knize Capital in the Twenty-First Century píše ekonom Thomas Picketty. Podle něj moderní kapitalismus dokázal investovat do svých občanů jen pod tlakem globálního rivala v podobě sovětského svazu a bez něj se vrací na úroveň dravých kapitalistických baronů 19. století, proti jejichž chápání práce a lidskosti Západ vnitřně bojoval celé 20. století. Podle Pickettiho jsme došli do bodu, ve kterém návratnost kapitálu převyšuje ekonomický růst a výsledkem je obludná a historicky nevídaná snaha kapitál ve všech formách hromadit, díky čemuž dochází k deformaci celé společnosti. Do této situace navíc vchází problematika nadnárodních korporací, které už nejen že nemají ani ten nejmenší důvod do obyvatelstva investovat, ale navíc ani samo obyvatelstvo národních států nemá efektivní nástroje, jak korporace ovlivnit. Ocitáme se tedy ve slepé uličce zatím nejdravější a nejméně regulovatelné podoby kapitalismu, která už ani nemá potřebu hledat způsoby, jak se lidstvu zpětně vyplatit a zvyšovat kvalitu života na planetě. Picketty navrhuje jako jediné možné řešení globální daň z majetku.
Stále častěji se objevují varování před nástupem nové vlny automatizace a technických řešení výroby a následným dosud nepředstavitelným úbytkem pracovních míst. Nejvýrazněji budou zasaženy oblasti dopravy a logistiky zboží, výroby a těžby, služeb a zemědělství - ale díky rychlému vývoji výpočetní techniky (především algoritmů) začínají být v ohrožení i programátoři, překladatelé, právníci, publicisté, marketéři, účetní, lékaři, hudebníci, designéři a další dosud v podstatě nedotčená odborná nebo kreativní povolání (blíže na toto téma: 1 2 3). Otázkou zůstává, jak se společnost vyrovná s tím, že miliony lidí budou najednou bez práce, případně budou v podstatě z ekonomického hlediska nezaměstnatelní. Jediná naděje spočívá v tom, že se novým technologiím podaří vytvořit nová pracovní místa. To ale nepůjde bez obrovských investic do vzdělávání a rekvalifikace.
V současnosti čelí i Západ výraznému propadu v kvalitě života a nárůstu problematických oblastí a slepých uliček, ze kterých se lidé nedokáží vlastními silami dostat. Zároveň dochází k chátrání veřejné infrastruktury a snížení kvality služeb, o to horší když porovnáme současnost s minulostí: Nedaří se nám aplikovat vědecký pokrok a oproti minulým desetiletím žijeme poměrně s větším počtem civilizačních a psychických chorob, větším počtem sebevražd, většími rozdíly v kvalitě života a s méně jistotami a záchytnými možnostmi. Je jasné, že psychický tlak výrazně stratifikované společnosti je obrovský a na lidský život má nepopiratelný vliv – zatím však neexistuje žádný přístup, který by dokázal zhoršující se situaci Západu alespoň zmírnit, natož řešit. Jak je na tom zbytek světa není snad ani potřeba rozepisovat.
Co s tím můžeme dělat?
Ekonomický poradce a politolog Robert Reich ve svém dokumentu Inequality for All upozorňuje, že současná historicky bezprecedentní míra nerovnoměrnosti bohatství a vlivu je řešitelná jen velmi obtížně a za obrovskou cenu. Jeho návrhy spočívají ve zvýšení minimální mzdy, obnově odborů, investici do vzdělání, reformě ekonomického sektoru, reformě daňového systému a mimo jiné i omezení finančních dotací politickým stranám. Podle Reicha a dalších komentátorů se nám může situaci podařit vyřešit, ale už ze složitosti a plošného záběru návrhů je jasné, že to nebude lehké.
Kde hledat motivaci ke změně?
Sociolog Richard Wilkinson ve své knize The Spirit Level: Why Equality is Better for Everyone pokládá celkem přesvědčivé důkazy, podle kterých společenská nerovnost vede k dramatickému zvýšení a problematizaci tělesných i psychických chorob, závislosti na drogách, nevzdělanosti, kriminality, společenské mobility, důvěry, komunitního života, násilí, těhotenství nezletilých a kvality života dětí. Pokud má nerovnost skutečně tak výrazný dopad na tolik aspektů života (Wilkinson není jediný a i kdyby své závěry přeháněl, je vážný důvod se zamyslet i nad zmírněnou verzí výzkumu), je skutečně potřeba hledat jinou motivaci? Bez politické vůle a dokud lidé nepochopí, že investicí do společnosti předcházejí mnoha jinak neřešitelným problémům, budeme jen útrpně čekat na další katastrofy.
