Sebastian Chum

Osamělost se stává vážným společenským rizikem

15. 10. 2014 15:20:00
Kdybychom měli naši dobu nějak nazvat, nebudou nám stačit termíny začínající na předponu post- (je jich příliš mnoho a další stále přibývají, od postkapitalismu a postmodernismu po posthumanismu a postdemokracii). Existuje jedna charakteristika současné éry, která ji odděluje od předchozích, a totiž téměř nezastavitelný růst pocitu samoty. Pomalu se ukazuje, že lidské bytosti ve světě samoty rychle chřadnou nejen fyzicky a psychicky, ale i jako společnost - jsme náchylnější k manipulaci, rychleji se vystrašíme, věříme lžím které nám dovolují přežívat ze dne na den a častěji podlehneme i autoritám, jejichž mandát nemáme racionální důvod uznávat. Pokusím se zamyslet nad tím, kde se tato míra samoty bere, jaké jsou její dopady a také co a proč bychom se s ní měli pokusit udělat.

Především je potřeba na začátek článku napsat, že osamělost není jen otázka Západu, ale šíří se všude, kde se rozvinula určitá forma modernity a technologické civilizace. Inspirací pro tento můj text je článek George Monbiota (http://www.theguardian.com/commentisfree/2014/oct/14/age-of-loneliness-killing-us), musím ale začít z jiného konce než on: V podstatě každé velké město na světě má svou "osamělou třídu", lidi žijící v často absurdně gentrifikovaném prostředí odtrženě od své rodné kultury, pracující v odosobněném mezinárodním prostředí neoliberálních korporací, trpící více i méně výraznými civilizačními chorobami a pohybující se v čím dál tím menším okruhu lidí. To, že fenomén osamění zasahuje určité skupiny lidí po celém světě, je důležitý poznatek - trpí totiž i lidé, kteří nežijí typické "západní" životy, takže už nelze tento nepříjemný jev začáku 21. století přičítat jen a pouze vlivu Západu. Kultury se mísí a mění, způsoby života v různých zemích jsou velmi odlišné, přesto je spojuje nezdravá samota.

Nejsme samotáři

Ačkoliv není vůbec lehké určit nějaké společné charakteristiky člověka, z hlediska sociobiologie a antropologie se zdá, že člověk jako živočišný druh má alespoň jednu věc společnou bez ohledu na to, v jaké společnosti žije: Jsme společenská zvířata a samotářství je jen dočasný a pragmatický jev vhodný pro určité konkrétní činnosti (související s prací a obživou nebo různými rituálními důvody). Ve více než dvou milionech let historie hominidů jsme zatím neodhalili žádný druh, který by žil jiným způsobem, než v často překvapivě složitých tlupách a společenstvích.
Historie společenskosti ale pokračuje dál, než za naše nejbližší předky - společensky žijí i opice, stejně tak jako většina savců. Díky vývoji kultury zhruba před 40 tisíci lety byl druh Homo Sapiens schopen tuto společenskost dotáhnout k překvapivé komplexnosti: Naše těla i mysli jsou o to víc evolučně připravena na život ve společenstvích, není tedy divu že je pro nás nebezpečné se od společenství odříznout.

Samota je zabiják

Mezi záchranáři a lidmi, kteří se pohybují dlouhodobě v divoké přírodě, existuje určité nepsané "pravidlo tří". Všichni víme, že nepřipravený člověk dokáže vydržet až tři dny bez vody a až tři týdny bez potravy, ale existuje ještě třetí položka: Nepřipravený člověk vydrží tři měsíce o samotě. Z nějakého důvodu platí, že zhruba po třech měsících samoty se z průměrného člověka vytratí nějaká jiskra nebo náboj a jeho stav se začne rychle zhoršovat. Takový příběh končí většinou sebevraždou, náhlým rozhodnutím vydat se zoufale jedním směrem bez ohledu na následky, případně záhadným "vyhasnutím", kdy je ztracený člověk nalezen s dostatekem zásob na přežití, ale zdá se, že prostě nenašel důvod dál žít.
Různé zdravotnické organizace si začínají vlivu samoty všímat v posledních letech také a stále častěji se objevují výzkumy ukazující překvapivě silný vliv samoty na kvalitu života. Mezi mladými lidmi ve věku 18 až 34 let se dokonce mluví o epidemii (http://www.theguardian.com/lifeandstyle/2014/jul/20/loneliness-britains-silent-plague-hurts-young-people-most) a stejně tak zasahuje populaci ve věku nad 50 let (http://www.independentage.org/isolation-a-growing-issue-among-older-men/). Když nejznámější zprávy o dopadu samoty sečteme a najdeme body, ve kterých se shodnou, vyjdou děsivé výsledky: Samota je stejně nebezpečná, jako vykouřit denně 15 cigaret (http://www.campaigntoendloneliness.org/threat-to-health/). Je dvakrát smrtelnější než obezita. Způsobuje dramatická zvýšení výskytu demence, vysokého krevního tlaku, závislostí, úrazů a deprese (samozřejmě kromě toho, že všechny tyto problémy druhotně a mezilidsky komplikuje). Opomenout bychom neměli ani dopad na kriminalitu a efektivitu různých veřejných služeb (osamělé lidi je pro zločince lehčí zneužívat, osamělí lidé také využívají veřejné služby mnohem méně efektivně a bez zpětné vazby směrem k poskytovateli). Šíří se nedůvěra a lidé si méně všímají toho, zda jejich sousedé potřebují pomoc a zda vůbec mocní a silní lidé berou ohledy na méně šťastné. Samota je tedy nejen přímým ohrožením života osamocených lidí, ale také ve výsledku snížením kvality života nás všech.


Záhadné důvody osamění

Ve 20. století došlo k výrazným proměnám způsobu života, kterým jsme se nedokázali přizpůsobit. Nárůst vlivu různých médií a technologií, případně změny pracovního rytmu a rodinných vztahů ale nestačí k tomu, aby jednoduše vysvětlily míru samoty. Většina kulturních komentátorů spíše hledá vysvětlení v kombinaci důrazu na individualismus se stále rostoucími nároky na výkonnost a úspěch. Dospívající lidé žijí ve světě falešných a pečlivě budovaných image na sociálních sítích, mladí dospělí čelí neprostupnému pracovnímu trhu, lidé v produktivním věku se potýkají s nejistotami nadnárodních vlivů a staří lidé zůstávají odklizeni kdesi v zákoutí. Soutěživost a snaha o udržení posledních zbytků důstojnosti vytlačují z našich životů přátelství a rodinu, kariéra a volný čas se nezastavitelně prolínají, mění se způsob, jakým o sobě a o ostatních mluvíme a máme stále méně času na činnosti, které jsou prokazatelně ozdravné (pobyty v přírodě, nezávazná setkávání s lidmi z jiných částí společnosti, umění, vzdělávání, koníčky, rodina). Stále častěji se naše zisky a ambice, kvůli kterým si odříkáme základní lidskou potřebu socializace, mění v pocity marnosti a prázdnoty. Tento proces ústí v hledání vnějších jistot a spoléhání na instituce a autority, které ale nejsou lidmi a tudíž ví ještě méně, co potřebujeme a co by nás mohlo ze stínu samoty vyvést.
Na první pohled se zdá, že samota je daní za pokrok a zvýšení civilizační úrovně, ale stále častěji se ukazuje, že růst a úspěch nejsou klíčem ke kvalitě života. Společně s tím, jak se prodlužuje délka života, odhaluje se nám zcela nový rozměr: Jak naše dlouhé životy prožít kvalitně a plnohodnotně? Zdá se, že na tuto výzvu neumíme odpovědět a naše poznání je v této oblasti omezené.

Boj se samotou

Psát o tématu samoty je pro mě podivný pocit, protože (podobně jako většina lidí pracujících s jazykem, tedy jako překladatel a novinář) mám samotu v malých dávkách rád a nevadí mi. Naprosto ale chápu, že jakožto celkový společenský fenomén má především krutě zničující dopad a jsem si jist, že kdyby moje potřeba samoty byla o něco nižší, v současném světě by moje kvalita života byla na hranici únosnosti. Pokud bych měl nabídnout jedno řešení ze své pozice, paradoxně bych doporučil pokusit se samotu nejdříve prožít a pochopit v její pozitivní a zdravé formě - dovoluje nebývale hlubokou sebereflexi, rozvoj zájmů a činností na které má člověk energii jen pokud se jim může věnovat o samotě. Cesta k překonání samoty tedy podle mého názoru začíná nalezením toho, co je na ní správné a dobré. Rozhodně bych například doporučil meditaci.
Druhý krok je však složitější, a totiž jak ze samoty vykročit a začít objevovat, co nám společenskost a pospolitost dokáže nabídnout a jak moc jsme na ni jakožto Homo Sapiens vyvinuti. V této oblasti mám jen omezené zkušenosti, ale můžu citovat alespoň některé metody, které nabízí jiní autoři. První z nich je obnovit svůj zájem a kontakt s přírodou, která dokáže do určité míry socializační funkci nahradit. Mezi další doporučené techniky patří "techno-informační detox", tedy období při kterém se člověk vyhne všem obrazovkám a elektronice (podle Marshalla McLuhana jde často o nezdravě odcizující "extenze lidskosti"), což dovolí jeho mysli začít fungovat bez těchto vnějších vodítek a nekonečných zdrojů často zacyklených a zbytečných podnětů. Poslední metodou je tajná zbraň zvaná náhoda: Většina lidí trpících samotou žije v neustálém cyklu předvídatelných událostí a činností, které se vyplatí občas náhodně měnit. Sem lze zařadit například nádobu plnou papírků, na kterých jsou různé akvitity, ze kterých lze každý druhý den vylosovat jednu a té se věnovat. Je dobré začít nejdříve jednoduchými (procházky, zavolání známému, návštěva knihovny, výlet na opačnou stranu města, změna trasy z práce nebo ze školy, návštěva neznámé kavárny a tak dále) a až poté přejít na složitější (začít se učit nový jazyk, zahrát si s někým zcela cizím šachy, vyrazit do města v křiklavém oblečení...).
Pevně věřím, že kombinací meditace, zájmu o přírodu, informačního detoxu a přizváním náhody lze samotu časem překonat a obnovit její přirozenou roli. Díky provázanosti lidské společnosti přitom nejde jen o boj proti nezdravé samotě, kterou prožívá jednotlivec, ale i o boj proti samotě jako všelidské hrozbě.

Autor: Sebastian Chum | karma: 40.42 | přečteno: 11156 ×
Poslední články autora