Sebastian Chum

Přijetí uprchlíků nás zmrzačí, odmítnutí nás zabije

20. 10. 2015 17:03:00
Zamyšlení nad tím, jaké vlastně máme možnosti tváří v tvář zhoršující se situaci... Současná veřejná debata nikam nesměřuje, mezitím ale lidé stále trpí.
O migrantské krizi píšu od roku 2008 a v současném historicky jedinečném sousledu různých krizí, z nichž většina je už daleko za možností smysluplného řešení, vyčnívají uprchlíci jako nejakutnější a zatím nejdůležitější zkouška toho, jak se lidská civilizace dokáže vypořádat s budoucností. Z tohoto pohledu je tato humanitární krize jen jedním z mnoha problémů, proto naprosto nechápu jak silně na ni lidé reagují a jak překvapené jsou reakce v médiích. O tom, že nás čeká zásadní stěhování národů, už víme velmi dlouho - a víme, že nemá jen jeden zdroj, ale že je způsobeno globálním oteplováním, krizí "tří E" (ekologie, ekonomika, energetika), celkovou geopolitickou nestabilitou a mnoha dalšími rozkladnými procesy současnosti (ztráta demokratických struktur, kulturně psychospirituální krize, zastarávání infrastruktury, vzestup korporátní narkokracie, nepopsatelný nárůst nerovnosti a další a další).

O dalších, především historických důvodech (náboženské, technosociální, zdrojové a mocenské) se v české společnosti a v zemích V4 často mluví jako o hlavním argumentu, proč se nás krize týká méně, než ostatních kultur - my jsme přeci neměli koloniální impéria, my přeci nezneužívali méně rozvinuté společnosti... Tento přístup na mě působí alibisticky a především krátkozrace: Kde budeme, pokud se nepokusíme účastnit řešení těchto problémů? Naše vlastní historie, plná útlaku a nejistoty (ze které myslím pramení středověce působící hlad po národu a samostatnosti), by měla být něčím, co se snažíme kulturně trávit a překonávat, jako jizvy které nás poučily a zařazují nás mezi ty kultury, které se mohou i přes svou zdánlivou bezvýznamnost vyjadřovat k mnoha hlubokým otázkám. Z této zkušenosti myslím vychází humanistický a často naivně Havlovský sen o moudrých a odvážných plánech, jak uprchlíkům pomoci - kosmopolitní, nikoliv multikulturní. Oba přístupy, ať už kotlinově infantilní nacionalismus nebo horlivě všelidský pacifismus, jsou jen chabé prvotní reakce na několik úvodních měsíců uprchlické krize, která bude pravděpodobně trvat mnoho let a jejíž následky ovlivní budoucnost druhu.

Všichni cítíme, že je potřeba se co nejdříve a nejsmysluplněji rozhodnout, ale přitom k rozhodnutí zatím nemáme dostatek zkušeností ani skutečností. Je naprosto jedno, zda k nám míří uprchlíci schopni okamžitě se zapojit do naší ekonomiky a harmonicky se sžít s naší kulturou, nebo zda k nám míří hordy nemocných a zoufalých lidí mezi kterými se skrývají teroristé... Tak jako tak všichni tito lidé přijdou, v jednom velkém nekonečném proudu statisíců a pak milionů. Oblast WANA(T), tedy západní Asie se severní Afrikou (ke které se jako spící velmoc přidává Turecko) totiž nejen, že trpí (výjimečně děsivou a ničivou) souhrou desítek různých krizí, z nichž každá je samostatnou katastrofou na několik generací, ale navíc ve 20. století prošla krátkým obdobím růstu kvality života, díky kterému se setrvačnost tamních kultur nezastaví jen tak. Lidé z WANA(T) chápou, co jsou to nemocnice, školy, úřady a veřejné služby. Chápou, co znamená pokrok, vzdělanost, zdraví a mír - a moc dobře chápou, že o ně přišli a bude těžké je získat zpět... Proto v těchto poškozených a hroutících se oblastech nezůstane postupně nikdo a všichni, tedy miliony lidí, se budou stále častěji a stále organizovaněji dávat do pohybu. Shrnutí uprchlické krize je tedy jednoduché: "Ti lidé prostě přijdou - bez ohledu na to, jak jim cestu znepříjemníme."

Pokud si tedy připustíme, že všechny naše dosavadní postoje a plány jsou jen prvotní a neuvážené reakce (ať už je to agresivní demonstrace s šibenicemi, nebo obětavé dobrovolnictví na hranicích Maďarska), jaké kroky bychom měli podniknout? První, co si musíme v tuto chvíli uvědomit, je především naprostá nepřipravenost naší společnosti na to, co nás čeká. Nejen, že různá pádná varování zůstala a zůstávají bez odezvy, ale nedostává se ani nových pokusů o řešení. V takové situaci je především potřeba co nejlépe se informovat a co nejdříve začít spolupracovat - každý další cyklus veřejného dialogu motivovaný prosazováním jen jednoho jediného řešení totiž spotřebovává vzácnou pozornost a čas. Dosavadní pokusy o řešení jsou necelistvé, neefektivní a z dlouhodobého hlediska směřují k tomu, že si budou navzájem odporovat. Některé státy nebo části společnosti se otevírají a uprchlíkům pomáhají, další se snaží burcovat k civilizačnímu boji o přežití... Obě strany si musí uvědomit, že ta druhá jen tak své snahy nevzdá. Dříve či později musí dojít k dialogu a utvoření společného plánu.

Jaký by takový společný plán měl být? Pokud vůbec nějak srovnávat dva dosavadní celkové přístupy, tedy buď uprchlíky přijímat, nebo je odmítat, pak jedině jakožto dvě možnosti pro první z mnoha kroků (ani jeden přístup nevydrží setkání s realitou). Současná snaha podávat jednoznačná řešení a zastávat jednoznačné postoje je vzhledem k nepředvídatelnosti a složitosti problému trapná a nezodpovědná.

Fakta jsou jasná: A) Do Evropy míří miliony lidí, z různých důvodů a z různých kultur. B) Nejsme na ně připraveni a navíc máme sami dost a dost dalších problémů, které budou postupně výraznější výzvou, než uprchlíci.

V takových podmínkách je hloupost stavět ploty a zdi, protože zaprvé způsobí obrovské utrpení v krátkodobém výhledu a zadruhé způsobí extremizaci a eskalaci lidí "za zdmi". Zároveň je ale hloupost očekávat, že Evropa dokáže obrovský příval osudů a nároků absorbovat. Odpor a konflikt ve společnosti nezmizí, ale naopak naroste v obou případech - ani jedna ze stran se nevzdá svých ideálů a místo toho, abychom řešili společné problémy, budeme se stále více tříštit na různé názorové celky. Osobně se mi zdá, že směřujeme k nejhorší možnosti: Zkusit oba přístupy tak nějak napůl, což považuji za plýtvání a známku populismu na obou stranách.

Co nám tedy zbývá? Myslím si, že především musíme zajistit, aby se lidé měli kam vracet. V Evropě začne kvalita života klesat velmi brzy tak jako tak, s uprchlíky i bez nich, proto je důležité nepřilévat do ohně a co nejdříve se zapojit do snah o rekonstrukci společností, ze kterých k nám lidé proudí. Bez tohoto dvojího kroku kupředu, tedy kombinace masivního přijetí uprchlíků se stejně masivní snahou opět jim pomoci zpět do zemí jejich původu, dojde k další extremizaci (vnitřní i vnější) a přestane být rozdíl mezi Evropou a WANA(T)em (zde dávám za pravdu jinak nepodloženým obavám z "měkké Eurábie").

Přiznejme si, co nás čeká v nejbližší době: Dostanou se k nám fundamentalisté a teroristé? Ano. Dojde k násilným střetům mezi extremisty různých kultur? Ano. Budou média plná zpráv o nekompatibilitě kultur a neudržitelnosti současných řešení? Ano. Budou lidé vyzývat k tomu, abychom všechny uprchlíky izolovali, zatímco se sami budou snažit izolovat? Ano... Na to, abychom se vyhnuli všem těmto katastrofám, je už pozdě. Argumentovat donekonečna v tomto duchu znamená zůstávat v polospánku současnosti, bez naděje že dokážeme čelit budoucím zhoršením.

Bohužel, nejen že nám chybí infrastruktura a politické nástroje k řešení uprchlíků na území Evropy, ale navíc nejsme vůbec připraveni na potřebnou cestu k pomoci jejich domovským zemím. Spoléhat na to, že Turecko a další země dokáží příval nějakým zázrakem zastavit, je jen odsouvání problému na několik let. Z Evropy se musí stát otáčivé dveře - musí být schopna se postarat o ty, kdo potřebují péči, a zároveň dát všem ostatním možnost okamžitě se v Evropě obrátit a jít pomáhat s obranou a obnovou svých domovů. Na to nestačí naše vojenské ani humanitární metody, které jsou zoufale jednostranné, prolezlé obchodními zájmy a postavené na neudržitelných základech. Současný stav je takový, že tiše čekáme až někdo konečně postaví zdi nebo až se příval lidí zastaví díky hladomorům - obě možnosti znamenají duchovní a kulturní smrt našich nejzásadnějších ideálů. Jakmile se přestaneme zmateně hádat, zbyde jen jediné řešení: Okamžitý krok vstříc problému, zaměřený na budování infrastruktury a pomoc rodinám těch, kdo chtějí bojovat a pracovat za osvobození a stabilizaci svých domovů. Musíme zahodit iluze o charitě i o suverenitě, rozloučit se se svým dosavadním způsobem života a uvědomit si, že planeta a lidstvo nepočká na to, až se budeme konečně cítit připraveni společné výzvy řešit.
Autor: Sebastian Chum | karma: 28.98 | přečteno: 5569 ×
Poslední články autora