Radostná zpráva o konci křesťanství a dalších výjimečnostech naší doby

Tento text je: Konspirační hypotéza, teleologická poznámka, ontologická fikce a rituál magického naturalismu.

Shrnutí: Pád křesťanství (odcházení Kristova učení do říše duchů) zásadně mění podstatu toho, co jsme dosud chápali jako moderní evropskou civilizaci. Dochází k rozšíření a prohloubení debaty o člověku jako o jedinečné a nezávislé bytosti. Teleologický prostor se uvolňuje a "globální agora" se v debatách obrací k realitě života na Zemi. Planetární kontext staví duchovně svobodnější kultury (civilizace metazápadu) proti třem různým theokratickým a/nebo kleptokratickým říším (Rusko, Čína, Islám).

Axiom 1: Metazápadní civilizace je planetární proces spojený s antropickými* hodnotami soukromí, šíření veřejných informací, obrany lidských práv a přímé účasti na demokratické vládě. Lokální kultury spojuje do metazápadní civilizace hluboký respekt k občansko-společenské stránce lidského života. Snahou metazápadních kultur je nabízet a zajišťovat veřejnou účast na praktické aplikaci takto odevzdané moci. Mezi metazápadní celky patří většina Ameriky, Evropa, Japonsko, Jižní Korea, Austrálie a její další součásti jsou roztroušeny po celé planetě.

*Řecký anthrópos (člověk), podobně použito v názvu navrhované geologické éry Antropocén nebo v kosmologii kontroverzního antropického principu. Antropické hodnoty jsou tedy hodnoty měřené a utvářené lidstvem samotným, nikoliv bohy nebo jinými nelidskými bytostmi.

Axiom 2: Zájmem každé demokratické vlády je ochrana osobních svobod občana v rámci nezávislého systému spravedlnosti, veřejných služeb, zahraničních služeb a armády. Systémy moci v demokratické společnosti závisí na reprezentaci osobního rozhodování každého občana. Kvalita takového uspořádání společnosti je odvislá od veřejného zdraví, schopnosti obrany vlastního teritoria, potravinové a zdrojové nezávislosti, populační i ekonomické stability a kvality života podle klasicky liberálních měřítek.

---

Metazápadní civilizace se stěží prodraly traumatem vnitřních válek, většinou primitivně korporátních a neofeudálních. Z krvavého chladu a oceli dvacátého století se dostáváme do ropné mlhy a páry dvacátého prvního.

Křesťanství neuneslo kombinované existenciální tlaky a proměny přírody i člověka. V současnosti prožívá poslední stadia rozkladu v cyklu, který známe u mnoha jiných náboženství. U křesťanství je zajímavé, jak velký kus modernity se rozpadá a co s ním budou metazápadní civilizace dělat.

Tomáš Halík si v tomto bodě rozumí se Slavojem Žižkem: Křesťanství se vyvinulo do křesťanského atheismu.

Co tedy zbývá z pilířů Abrahámovského theismu?

-- Křesťanství - bylo přetaveno do poetických a asketicko-etických hávů, ale v podstatě jde o uctívání nepřítomných duchů. Kristovu duši rozežralo násilí, útlak, utrpení, nespravedlnost a nesmysly skutečného života. Přežívají už jen pseudoklanové zbytky věřících a neustále ubývá učitelů.

-- Dědictví křesťanstva - moderní atheismus, postkřesťanská fáze humanismu, osvobozené hnutí, sekularizační struktury, mysticismus, komunální praktické a společenské eticko-estetické prvky. Velká část metazápadní civilizace byla silně ovlivněna křesťanstvím v jeho nejsvalnatější podobě, ale podobnou historii má i Islám a další víry, takže není třeba ji považovat za unikátní. V porovnání s dopadem fašismu, komunismu a různých imperiálních invazí nebo válek je křesťanství srovnatelnou duchovně-kulturní chybou. Jako každá taková ideologie, i křesťanství v mnoha ohledech svedlo člověka z cesty a do směrů, kterými by se podle ideálů svobodné a humánní bytosti vydávat neměl. Není ale třeba těžkého truchlení, pro hledače hlubokého smyslu zůstává v našem světě mnoho zajímavých a zázračných záhad a klíčů.

-- Judaismus - se průběžně přetavuje ze své historicky pluralistické povahy do čistě etnického fenoménu. Podobně jako křesťanství, i židovství míří k završení své cesty duchovní historií, ale zároveň důstojně přežívá a vzkvétá jako klanová kultura. Příklady podobných klanových kultur v metazápadní civilizaci: Maorové, Ainu, Laponci, Maďaři.

-- Malé Abrahámovské víry - zůstávají relevantní jako vlastní mystické komunity, většinou o nich víme velmi málo a nehrozí od nich žádné fyzické nebezpečí. Příklady: Jezídi, Mandejci.

-- Islám - jediný Abrahámovský pilíř, neustále dynamický a v mnohém agresivně theokratický. Klíčem k válce proti Islámu je podle mého názoru stabilní a solidní podpora práv a duchovních nároků "půdovních" obyvatel. Legislativní, diplomatická, obchodní a kulturní podpora starších kultur je nejlepší cestou k zajištění humanistické autority v globálním měřítku. Příklady: Ujgurové, Kurdové.

-- Zbývají dvě odnože Abrahámovské víry, a totiž fundamentalismus (různé extrémní sekty všeho druhu) a protheismus (soubor technomystických představ o tom, že si lidstvo dokáže stvořit boha). Obě mohou mít agresivní podobu, jsou ale v porovnání s křesťanstvím jako celkem tak malé, že se jim v tomto textu vyhnu.

Přehlcení smyslem

V debatě o tom, jaký je život v moderní civilizaci, se neustále setkáváme s názorem, že naše doba "postrádá smysl života" a vše kromě těch nejmocnějších (a nejpřirozenějších) hodnot (bezpečí, rodina, zdraví, užitečnost, tvořivost, vzdělání, informovanost) je jen iluze.

Mnoho lidí tuto můru postmodernity řeší skrze výjimečné osobní výkony v nějaké životní oblasti, ať už je to povedený vztah s partnerem nebo dosahování posunu v lidském poznání, možnostech, zkušenostech a pocitech.

Ve skutečnosti ale na pozadí postmodernity (která nám dala schopnost hodnotit smysluplnost) bublá další velký duchovně-kulturní vír (metamoderní oscilace hodnot) a za ním další fáze historického vývoje, daleko za současným světem strojů a planet (historická liminalita).

Zajímavost metazápadu tedy spočívá především v tom, jak dokáže reflektovat a artikulovat aktuální teleologické procesy v životech svých občanů. Jako kdyby se podařilo propojit vizi jakési "agory" v planetární polis demokratického lidstva s racionálním, technickým a experimentálně podloženým technokratismem. Technokrat se postavil doprostřed staré agory a začal přítomným filosofům zvyšovat, snižovat, omezovat a zpoplatňovat příspěvky.

Tato globální agora je novým teritoriem pro všechny duchovně-kulturní procesy, které nás ovlivňují - vzniká věčně přítomná a debatující "agorasféra" naší reality, zároveň vítaný a proklínaný fenomén současného života.

Naším současným světem, pomalu opouštějícím postmodernitu, myslím nevládne nějaký všerušivý "nedostatek smyslu" - to je falešná představa těch, kdo považují západní nihilismus za neproduktivní a depresivní učení. Ve skutečnosti přinesl rozpad hodnot* během dvacátého století především novou vlnu hledání a budování, jejíž výsledky máme nyní konečně k dispozici a na kterou máme po dlouhé době duchovně-kulturní prostor.

*Tento "rozpad hodnot" by možná bylo lepší vnímat jako  "obroušení hodnot vichrem historie", kdy některé přírodní a všelidské hodnoty naopak potvrdily svou nezmarovitost a užitečnost. Mezi ně patří v kulturní/memetické oblasti i demokracie a humanismus.

Hodnoty metazápadu

Ve skutečnosti je nutné si přiznat, že účelem metazápadu je dát svým občanům moc rozhodovat se o tom, jak vést společný život. Každý musí mít nějaký podíl moci a každý se musí nějak podílet na aplikacích moci. Součástí každodenního demokratického občanství v takové skutečnosti by měl být i zájem o to, jaké hodnoty má neustále utvářená společnost zastávat a udržovat jako celkové dílo jednotlivých občanů.

Těchto hodnot není málo: Věda, umění, láska, svoboda, zdraví, rodina, bezpečí, povinnost, spravedlnost, záchranářství, dobrovolnictví, vzdělávání, pečovatelství -- to všechno jsou smysluplné úkoly, které dávají realitám metazápadu hluboký smysl.

Aplikace smyslu

V tento zlomový okamžik v deníčku zjizveného monstra jménem metazápad je důležité se věnovat i nemocem a nepřátelům.

Za nejvážnější nemoc metazápadu musíme považovat neomluvitelné nepochopení v otázce lidských práv. To se projevuje především rozkolísáním v otázce toho, které lidské bytosti budou lidská práva uznána a do jaké míry - neúnosně často měříme dvojím metrem a zatímco některé lidi chráníme, jiné necháváme na pospas zneužívání a strádání. Metazápadní koncept lidských práv je ve své filosofii (i ontologii) univerzální a týká se všech lidí, ale jeho praktická dostupnost a vymahatelnost je zcela nedemokratická. Metazápadní člověk sám sobě nechce přiznat, jak těžké je skutečně žít podle humanistických a demokratických pravidel. Studium hlubokých otázek smysluplnosti civilizace a zodpovědnosti za historickou stopu lidstva jako druhu je tudíž disciplína většině lidí zcela neznámá. Její historická důležitost se ale neustále připomíná v mnoha tichých otázkách, například "Proč humanistické společnosti nadále obchodují se společnostmi, které jsou otrokářské, islamistické nebo jinak nehumánní?"

Za další nemoc metazápadu musíme považovat vysoký počet mentálních poruch, civilizačních chorob, násilí, nátlaku, závislostí, vyhnutelných potratů, podvodů, znásilnění a vražd.

Za třetí nejvážnější nemoc metazápadu je nutné považovat vnitřní ideologické nepřátele: neofeudalismus, zaklesnuté démy*, nízkou efektivita vládních programů i nejednotné normy a infrastrukturu.

*Moderní demokracie bohužel není "vláda lidu" ve smyslu celkového démos, ale "vláda různých lidů" neboli démů. Každému takovému dému vládne skupina profesionálních demokratů a místo demokracie tak žijeme pod nadvládou demokratických skupin, z nichž každá ovlivňuje a kontroluje svůj dém. V určitou chvíli tento proces dosahuje stavu, kdy jsou tyto démy pevně "zaklesnuty" do sebe navzájem a nedochází k žádné skutečné pluralitní debatě. Z bohaté společnosti jednotlivců se tak stává nehnuté a nudné soupeření velkých názorových bublin.

O dalších nemocech metazápadu v roce 2023 se rád rozepíšu jindy, zmínka o třech nejvážnější by měla v debatě u příležitosti pádu křesťanství stačit.

Nesvoboda

Za zdmi metazápadu čeká několik barbarských (nesvobodných) říší. Na jedné straně jsou to dvě mladé autarkie: Rusko Kremlu a postkomunisticky hybridní Čína. Pouze Kreml má v této dvojici silnou citovou návaznost na původní obyvatelstvo, konkrétně díky tažení na Berlín. Taková síla na východě chybí - ačkoliv současná vláda v Číně splnila očekávání většiny občanů (dostupnost moderních strojů a služeb v každodenním životě), táhne za sebou špinavé dědictví korupce a geopolitické bezohlednosti.

Je nutné si přiznat, že postkomunisté v Rusku i Číně jsou a budou hluboce znepřátelenými vládami. Budou pravděpodobně tvrdě stát proti metazápadu, ale v mnoha zásadních otázkách planetární moci si budou stejně tvrdě konkurovat také navzájem.

Pád křesťanství a následné uvolnění metazápadní spirituality by nás měly inspirovat k dalším změnám, především co se týče našeho vztahu k nemocem a nepřátelům metazápadu.

Jemnější spojné principy metazápadu, jako je duchovní racionalita, respekt k přírodě, podpora vědy a debaty... nás historicky přenáší z jednoho věku do druhého, od prvních chýší a říší až po zvláštní současnost. A ta je vždy zvláštní a neporovnatelná s minulostí, proto je nutné neustálé přehodnocování a přezkoumávání i v těch nejhlubších otázkách života. Nit metazápadních hodnot tak najednou vidíme taženou od kmenových společenství pravěku až po věk vesmírných misí. Duchovní odolnost metazápadního respektu ke svobodě (včetně mnoha patologií) dnes můžeme cítit o něco jasněji.

Pokud nějaká vláda slouží Alláhovi, Kremlu nebo čínské straně, místo aby sloužila svým občanům, je nemožné aby ji metazápadní civilizace respektovala jako sobě rovnou v oblasti humanismu a demokracie.

S Ruskem je nutné se vyrovnat co nejdříve, protože metazápad potřebuje co nejrychleji řešit širší planetární otázky. V současnosti je přístup metazápadu jednoznačně zaměřený na několikaletý konflikt, při kterém nedojde k přímému nasazení konvenčních sil metazápadu. Ukrajinci jsou odsouzeni bránit se Rusku vlastním potem a krví, Rusko Kremlu je odsouzeno stejnými surovinami platit za melodramatický vzdor osudu. Krvavé drama ruské reality je potřeba vyřešit společným nástrojem - novým referendem pořádaným v hranicích s několika dohlížiteli a závaznými ustanoveními všech zúčastněných stran. Pokud si Donbas vybere Rusko, požádejme Ukrajinu, aby Donbas odevzdala Kremlu. Podobné zrady a zlomy na národních hranicích jsou pro metazápad každodenní záležitost - platí se lokální nespravedlností a kupuje se za ni naděje na mír.

Pokud Kreml odmítne pořádání (nebo výsledky) takového referenda, bude Ukrajina pokračovat ve válce (s podporou metazápadu), dokud bude schopna. Ať už bude situace jakákoliv, rozhodujícím faktorem bude schopnost respektovat dramatiku ruského chápání světa.

Čínu je na rozdíl od Kremlu nutné brát jako režim tragicky pragmatický (nikoliv melodramatický). Rodinná společenství, která tvoří základ čínské civilizace, mají jen omezenou možnost komunikovat s občany metazápadu. Zatímco Rusko je nutné obratně a hlasitě odtlačovat, Čínu je nutné opatrně a tiše probouzet. Tragédie Číny spočívá v její neschopnosti integrace s metazápadem, způsobené postkomunismem (podobně jako v Rusku) a historickým znechucením z válek proti metazápadu (především opiových). I přes rudý závoj ale opětovně zachycujeme zprávy o demokratech v čínských populačních centrech - je tedy stále možné, že se Čína v příštích generacích transformuje na sebejistou a humánní civilizaci. Metazápad by měl tento proces pozorovat z důstojné vzdálenosti a pokud možno se nevměšovat a nevyjadřovat. Izolace Číny a čekání na demokratickou revoluci zevnitř je jediný způsob, jak s její komplexitou naložit uctivě.

Výsledkem takové izolace může samozřejmě být zrod další parazitické zrůdnosti, jako je současná strana, ale přesto dnes Číně dlužíme především soukromí a klid.

Islám, poslední vnější nepřítel metazápadu na planetě, je nutné držet pod úrovní skutečné hrozby. Všechny snahy o omezení jaderného a vojenského výzkumu jsou nejen oprávněné, ale zcela nutné. Mělo by jít o společnou práci metazápadu, Ruska i Číny*. Na základě studia dodržování lidských práv a sledování dostupnosti armádních technologií musí metazápad tvrdě rozhodovat, které islámské vlády budou zcela odříznuty od oficiálních zdrojů metazápadu a které budou brány jako kandidáti na postupnou lokální demokratizaci a volební suverenitu.

*Taková vojenská spolupráce tří mocností je možná, jak ukázaly společné operace proti některým formám radikálního Islámu nebo pirátství.

Jakákoliv metazápadní přítomnost musí být prováděna s maximálním důrazem na klinickou demokracii a efektivní humanismus. Novým cílem jakékoliv metazápadní pomoci by mělo být i sebe-analytické zpracovávání svobodně dostupných informací. Proč? Protože vměšování se do záležitostí jiných kultur, i když zrovna vyžadují naši pomoc, nemají být hody žravosti a vykořisťování pořádané metazápadními koncerny a neofeudály. Uvědomělá kontrola vlastních dravců a démonů je nutná disciplína, bez které se do budoucna neobejdeme.

Okraje a pustiny

Na planetě zůstává mnoho vlád, které mají s metazápadem prozatím nevyjasněný vztah: velká část Afriky a Jižní Ameriky, teritorií ve sféře Turecka, jihovýchodní Asie a podobně. Stejně tak se ukazuje důležitost dosud nealokovaných teritorií, jako jsou dna oceánů, některé ostrovy, planetární póly, orbitální kapacity a mise na Měsíc. Tyto nevyjasněné otázky budou úkolem pro průběžnou práci metazápadu, pokud se podaří jeho pozici v další éře lidstva udržet a stabilizovat.

Ačkoliv je Kreml nejkrvavější krizí současnosti, nesmíme brát ostatní nesvobodné říše jako něco, co se nás geopoliticky netýká. Pro metazápad je například otázka čínského vlivu v Eurasii a Eurafrice zuřivý problém, který ale oprávněně poblednul ve světle ruských bomb. Metazápad bude také muset posílit humanitární operace v oblastech, kde se rozpadla veškerá místní samospráva. Příklady najdeme po celém islámském pásu, ale patří mezi ně také narkokracie Jižní Ameriky, válečné kulty Afriky a samozřejmě i mnohé socioekonomické pustiny uvnitř metazápadu.