Je to všechno pouze o míře vlastního sobectví.

Člověk se musí oženit a vyrobit si hodně dětí a pak už sám nebude (a naopak bude občas po samotě toužit).

Zajímavá úvaha, ale zase nijak zvláštní nóvum. Už moje babička říkávala, že si každý mladý člověk má vytvořit zázemí, vlastní rodinu, aby nebyl,  hlavně na stáří, sám.  A co praví  Bible? "Těžko je býti člověku samotnému". Člověk je stále stejný, má stejné potřeby, i když doba - a její kulisy, se stále mění...

Osamělost, samota, single-life patří asi od 90.let k životnímu stylu, je to sociologický fenomén. Pamatuju si dobře, jak se po sametové revoluci všechno rozpadalo: kdo se ještě nestihl rozvést, tak se rozvedl po revoluci. Děti žili tu s mámou, tu s tátou, tátové se u mamin střídali a která dvojice zůstala spolu do stáří, byla unikátní. Mám takového kamaráda. Když jsem udělal totéž - skočil blaženě a euforicky do samoty - uvědomil jsem si velmi brzy nevýhody žití o samotě, na jedné straně sice svoboda, na druhé nejistota a čím je člověk starší, tím je víc ohrožený i pro případ nemoci nebo ekonom.potíží. Napadlo mě tehdy, že si máme - my civilizovaní západní majetní lidé - projít etapou samotaření, abychom pochopili přednosti rodinného života a výhody trvalých vztahů.

Už jenom přijít do prázdného bytu je nepříjemné.

Zajímavé čtení, ale trochu filozofické. Já si dovoluji tvrdit (vzhledem k věku), že organizovaná samota je krásná a potřebná. Vztah k přírodě, láska k lidem a ke zvířatům, společenské aktivity, trochu sportu a jiné... Medituji při vaření, neb jsem singl:-). 

perfektni a vystizny clanek

popstavil si hospodu u silnice na Tábor

ale chodili mu tam lidi

Zajímavé, já mám opačný problém, nechci se tedy rouhat,ale v poslední době se mi nedaří být kromě pár hodin když spím sama a už mi to přerůstá přes hlavu...