Temný kout pracovního trhu, část druhá: "Chce to dávku humanismu."

22. 05. 2014 13:30:00
Situace, kterou popsal můj kamarád v první části článku, je podle mého názoru mnohem hlubší a širší problém, než si jsme ochotni přiznat. Nejde totiž jen o současnou kvalitu života lidí, kteří se do takové situace dostanou - jde i o jejich děti, vrstevníky jejich dětí (tedy naše děti) a v neposlední řadě skrze řetězovou reakci kulturních procesů i o kvalitu života nás všech. Rozplést, co znamená že něco takového necháváme bujet a rozvíjet se kdesi ve škvírách a v zákoutích naší společnosti, je na první pohled téma velmi podobné tématu menšin, závislostí, korupce a nezaměstnanosti. Problém kvality života pracujících lidí je ale ve své složitosti o něco dál, protože se netýká jen nedostatku respektu nebo empatie ve společnosti, nejde o jakousi temnou stránku, kterou lze řešit populistickými zákony nebo kampaněmi. Mluvíme totiž o lidech, kteří jsou "kandidáty členství ve společnosti", plnohodnotnými občany, kteří nejsou stigmatizováni o nic víc, než každý z nás. Nelze na ně jednoduše ukázat prstem a říct, že by měl existovat jakýsi ochranný úřad nebo komplexní řešení jejich "otázky", protože takové řešení by se muselo týkat každého člověka, účastnícího se struktury společnosti. V podstatě se dá řici, že lidé v koloběhu dočasných a neeticky řízených pracovních pozic jsou první ukázkou toho, že s naším západním systémem skutečně není něco v pořádku. Nejde o dílčí symptom, jako v případě nezaměstnaných, ale o aktivní chybu systému - systému pracujícího proti lidem, kteří se ho chtějí smysluplně účastnit. I proto si myslím, že téma kvality života pracujících je pro nás zásadním poučením a varovným znamením, protože zasahuje ty, které chceme mít "na své straně" a ty, které bychom v podstatě neměli být nuceni řešit jako "problematickou část populace".

Tato druhá část článku je pro mě ještě o něco složitější, než první - nejde totiž o rozhovor, ale o komentář, což je pro mě osobně mnohem těžší novinářský formát. Necítím se být člověkem povolaným k tomu, aby dění komentoval, a možná na to nemám jiné právo, než to, které má každý z nás. Opět se budu snažit držet mantinelů humanismu a důrazu na celospolečenský význam tématu. Opět doporučuji pro kontext pročíst mé předchozí články, ve kterých jsem se snažil nabídnout určitý názorový základ, díky kterému se snad ukáže, z čeho vycházím a které hodnoty a ideály ve mně vytvářejí pnutí dost silné k tomu, abych se zde k něčemu tak složitému vyjadřoval.


Příchod nové doby?

Nejdříve je myslím nutné se zkusit zamyslet nad tím, odkud se tento moderně-strojový přístup k člověku se svou slizce hořkosladkou usměvavostí bere a v čem je jiný od předchozích dehumanizujících přístupů k práci, se kterými máme díky komunistické minulosti bohaté zkušenosti. Začnu z mého pohledu jednoznačnou rovnicí: Stejně jako většina velkých korporací současnosti, i v rozhovoru zmíněný Amazon dokáže poskytovat své služby v takovém objemu a za takovou cenu nejen díky moderním technologiím a propracovanému business modelu, ale také díky naprosto chladnokrevnému přístupu k mnoha svým zaměstnancům, kterých nabírá a propouští sezónně po celém světě tisíce. Díky tomu, že se tento systém stal nedílnou součástí firemní kultury tolika korporací, už dlouhou dobu vzniká celá globální vrstva lidí odkázaných na nejistou a dočasnou práci, převážených často sem a tam přes půl planety stejně, jako zboží, které vyrábějí. Rovnice je velmi jednoduchá, a totiž "pokud je naším cílem co největší výkonnost a ve zkratce zisk, je nutné se zaměřit se stejnou chladnokrevností i na výtěžnost lidského potenciálu". V tom je současný manažerský model oproti minulosti jedinečný, protože využívá metod manipulace lidského jednání ze všech hledisek, poučený často kontroverzními výzkumy lidského chování a uvažování pod tlakem (s vhodnou, avšak minimalistickou odměnou v případě dodržení podmínek). Jde o technický přístup k práci, k její efektivitě a rozvržení, k jednání se zaměstnancem, a setkáme se s ním doslova všude. Stačí otevřít základní příručku práce s lidmi a najdeme v ní tak trochu psychopatický návod, jak ovlivňovat jednání podřízených a zacházet s principy hierarchie tak, aby došlo k dosažení cíle různými nenápadnými i otevřenými způsoby. Smysluplnost těchto přístupů byla do nějaké míry odůvodnitelná ve chvíli, kdy docházelo k divokému rozvoji kapitalismu v zemích třetího světa, případně když docházelo k zavádění nových metod a přístupů k práci díky automatizaci a digitalizaci (nová pravidla a práce s psychikou lidí podporovala možnost jejich soužití s novými postupy, což byla lepší varianta, než hromadné propouštění). Pokud se ale takové chování a pojetí lidské bytosti šíří i na pracovištích západního světa (s jeho racionalistickým a humanistickým "slibem západu"), přičemž práce je jednou z nejdůležitějších součástí lidské existence, zabírající nejvíce času, definující lidský charakter, určující roli ve společnosti a dávající základ toho, jakým způsobem člověk získává "denní chléb", je samozřejmé že pracovní etika a firemní kultura je obrovský a v mnohém nedoceněný vliv na život celé společnosti. Kulturou se tak šíří tlak, od kterého nelze očekávat nic dobrého.
Jde o ukázku celkového civilizačního trendu, při kterém se nedostává potřebné lidské infrastruktury (vzdělání, rekvalifikace, právní ochrana, moderní veřejné instituce) a místo toho se hledají co nejlevnější řešení, většinou spočívající buď v přesunu výroby do méně rozvinutých zemí (bez adekvátních přechodných kroků v zemi původní), nebo snižování nároků a přizpůsobování pracovních procesů až na tak nízkou úroveň, ze které se lidé nemohou vlastními silami (navíc bez zmíněné infrastruktury) dostat. Většinou přitom platí, že čím větší a nadnárodnější je daná firma, tím více na tyto neudržitelné a nelidské praktiky spoléhá - vzniká tak začarovaný kruh, protože čím více moci tyto firmy získají, tím menší je zájem situaci řešit. V tomto ohledu už mnoha lidem zdánlivě není pomoci a většina z nás od problému prostě dává ruce pryč a tváří se, jako by snad zboží každodenní spotřeby vyráběli někde v bezpečných a sterilních prostředích andělští roboti. Od takové situace jsme ale stále ještě hodně daleko, doporučuji proto každému, kdo se pokouší lépe pochopit, jak náš svět funguje a kam směřuje, podívat se na co nejvíce různých zdrojů a pohledů na věc. Mě osobně realita dost překvapila, mimo jiné tím, jak dobře už je situace zmapována a jak málo se o ní mluví.
Tento článek bych nebyl schopen napsat, kdyby se na přelomu minulého roku neobjevilo vícero zpráv o tom, že se problém dočasné práce dostává do kategorie závažných a neřešitelných překážek společenského vývoje. Sám bych mu nebyl schopen věnovat pozornost, případně bych nedokázal překonat, jak melodramaticky a "levičácky-agitačně" vyznívá, kdykoliv se ho nějaký autor pokusí zpracovat. Teprve v posledních měsících se ukázalo, že se dotýká i mnou zvoleného tématu kultury a kvality lidského života, protože vytváří ve společnosti nepřehlédnutelné "slepé uličky" (na úrovni závažnosti srovnatelné s těmi, které vytváří současný vězeňský, vzdělávací, volební a finanční systém), s jejichž následky se budeme potýkat ještě několik generací. Nepěknou situaci s přistěhovalci za prací jako by naše civilizace vyřešila tím, že si vyrobila vlastní podřadnou kastu, která dokáže jakoukoliv práci zastat bez migrantské kontroverze: To málo zbylé práce, kterou nelze odstěhovat někam do třetího světa, vykonává pomalu utvářený kousek třetího světa přímo na Západě (v mnoha odvětvích už počet lidí pracujících dočasně a bez jistot překonal počet plnohodnotných zaměstnanců, přesto se k této podřadné práci dočasní pracovníci pravidelně vracejí - nemají totiž jinou možnost).
Dopady na kvalitu života už nelze měřit jen podle konkrétních osob, uvězněných v koloběhu, ale začínají se díky společenské řetězové reakci dotýkat nás všech. Bezvýchodnost jedné skupiny lidí se odráží na životech všech, jak neustále dokazují stále častější protesty a růst dílčích problémů (od extremistických hnutí přes "nepřizpůsobivé", bezdomovce a nové druhy zločinu). Dochází ke zdražení veřejných služeb a snížení jejich kvality, klíčovým veřejným projektům jsou utahovány životadárné kohoutky, umírá umělecký i vědecký vývoj a v neposlední řadě se rodí desítky tisíc dětí, jejichž potenciální schopnost užitečně se zapojit do společnosti je už od začátku podvázána (nemluvě o okrajových efektech, jako je růst drobného zločinu, závislostí, civilizačních chorob, společenské nesnášenlivosti a nedůvěry, nebo snižování počtu úspěšných vysokoškoláků a podnikatelů). Snižování jistot a budování "stropů" pro kvalitu života tak obrovského počtu lidí prostě nemohlo zůstat bez následků a ačkoliv všechny zmíněné problémy patří mezi úmorně neřešitelné a z hlediska života úspěšného jedince zanedbatelné, slepá ulička podřadné práce nyní zasahuje do nejpodstatnější oblasti současného civilizačního vývoje, a totiž do rozvoje ekonomiky: Zasahuje nás postupný úpadek v mnoha ekonomicky zásadních oblastech, od inovace a flexibility po produktivitu a známý cyklus ekonomiky jako celku (investice do vzdělání a zdraví se vrací v podnikavosti a konkurenceschopnosti - jakmile utneme investice nebo omezíme přístup ke vzdělání a zdraví, začne ekonomický stroj drhnout). Ztrácíme tedy nejen lidský potenciál, který ve složité současnosti nutně potřebujeme, ale především ztrácíme i jeden z pilířů občanské společnosti a nepsané společenské smlouvy: A totiž že prostě a jednoduše nebudeme nechávat druhé v bídě a zoufalství, pokud s tím můžeme něco udělat.



Hluboký názorový rozkol a nutnost dialogu

To, že se na západě v dnešní době může dít něco takového a v takové míře, je pro většinu z nás tak trochu překvapení. Přeci jen jsme si od kombinace kapitalismu a demokracie slibovali mnohem víc - například moje generace žije v neustálém rozčarování z toho, co všechno se nepovedlo a co všechno zůstalo na papíře. Ve světle různých světových krizí a globálních problémů, od složité trojí krize ekonomicko-ekologicko-energetické po na ni pevně navázanou krizi humanitární (která se šíří v podobě civilizačních chorob a rozpadu identity i v prvním světě) je jasné, že i krize pracovního trhu je jen jedna výzva z mnoha, kterou už stejně jako ty ostatní pravděpodobně nepůjde řešit symptomaticky a v horizontu jedné generace. Míra setrvačnosti současných problémů je jedním z nejvíce drtivých poznání, ke kterým docházíme. Rozčarování z kapitalismu (možná předčasné a zbytečně poplašné, ale z hlediska společnosti stále silnější) přichází ve dvou hlavních rovinách: První rovinou je skutečnost, že kapitalismus nepotřebuje ke svému fungování demokracii, jak ukázala především Čína a v současnosti díky rozpadu zastupitelských struktur a stále častější korupci a narušování soukromí i státy jako USA. Tento zdroj rozčarování pramení přímo ze srdce západu, který se svou demokratičností neustále ohání, a který se snaží udržet kombinaci kapitalismu a demokracie na úrovni populárně nezpochybnitelné. Druhou rovinou je skutečnost, že většina velkých krizí, ať už probíhající války proti terorismu nebo finanční krize posledních let, se řeší v podstatě mimo demokratické procesy, jak je většina občanů naivně chápe. Řešení finanční krize v USA bylo v podstatě socialistickým krokem, což je v médiích většinou pevné tabu, a války proti terorismu jsou čím dál tím častěji ovlivňovány zájmy zemí, ve kterých demokracie chybí (Rusko, případně se projevují skryté vazby mezi státy prvního a třetího světa, založené na šedé ekonomice a po desetiletí trvajícím honu za nerostnými surovinami, které nejsou v rozvojových zemích dostatečně kryté občanskými a majetkovými právy, nemluvě o právech lidských).
Názorový rozkol přichází ve chvíli, kdy se lidí zeptáte, odkud všechny tyto problémy pramení. Skupina lidí, kteří by jako voliči a občané dokázali nějak situaci ovlivnit, je většinou společensky dobře ukotvena, žije s průměrnou kvalitou života a problémy se jí zatím dotýkají jen okrajově (a dozvídá se o nich z médií a z úst politiků) - tato skupina lidí považuje problematiku současnosti za selhání lidského faktoru, protože svět poměřuje podle vlastní zkušenosti. Jde o zkušenost, která říká, že společensko-kulturní systém dokáže člověku vytvořit podmínky pro úspěch a štěstí, užitečnost a smysluplnost, pokud na sobě člověk pracuje a je ochoten respektovat zákony i osobní prostor druhých. Tento pohled však vychází z určité "mytopoetiky Západu" jakožto vrcholu civilizačního a historického vývoje, nejlepšího z možných zřízení, které se i přes dílčí překážky a chyby stále především snaží poskytnout člověku příležitost a zároveň jistotu, kde jen to jde. Lidé pracovití a inteligentní, zodpovědní a schopní, se v takovém systému nemohou ztratit. Taková mytopoetika však znamená kulturu, která vytváří velký a z dlouhodobého hlediska nesnesitelný problém: Jak se taková společnost, v podstatě smysluplná a správná, bude stavět k lidem, kteří její příležitosti a jistoty z nějakých důvodů nejsou schopni využít a podpořit?
Odpověď je jednoduchá: Dochází k již zmíněnému rozkolu. Buď je chyba ve společenském systému, o kterém ale tak nějak podvědomě víme, že je nejlepší možný, nebo je chyba v lidech samotných. Rozkol tedy vzniká ve chvíli, kdy lidé nechtějí přiznat chybu systému (a vidí hlavní chybu v lidech), případně nechtějí přiznat chybu lidí (a vidí chybu v systému). Tyto dva extrémy tvoří názorovou a hodnotovou osu, která překonává levo-pravé politické i správní spektrum a najdeme ji všude. Jde z určitého hlediska o nový fenomén, který se začal objevovat v pokročilých demokraciích druhé poloviny 20. století, a jehož dopady začínáme v ČR pociťovat pořádně až dnes, více než 20 let po pokusu znovu se zapojit do západní civilizace.
Tuto názorovou osu, kterou někteří lidé považují za problém demokracie samotné (trvající od jejích začátků v antice), není lehké na náš současný svět aplikovat. Pravda totiž opět bude někde uprostřed, někde mezi selháním člověka a selháním jeho systémů, což je prostor prozatím z veřejného hlediska neodhalený a neprozkoumaný, odkázaný na povrchní a populistické interpretace a módní výklady. Dokud se však nerozhodneme skutečně jej probádat a pochopit, že systémové řešení v současnosti neexistuje a lidské řešení je vždy otázkou jedince samotného, nebudeme nikdy složité problémy současnosti chápat takové, jaké jsou pro každého zvlášť (a jak se jeví na první pohled impotentnímu a na krize nepřipravenému systému Západu). Bez tohoto dvojího nahlížení nejsme schopni pomoci těm, kdo pomoc potřebují, natož účastnit se veřejného dění tak, abychom jen neprojevovali své vlastní, často omezené pohledy na svět. Bez schopnosti vést dialog napříč celým společenským spektrem, v podstatě s kýmkoliv o čemkoliv, a přijímat transparentní konsensus takový, jaký je (tedy se vší svou komplexností a často i bezvýchodností), demokracie podle mého názoru nemůže fungovat - a bez demokracie se nám nepodaří vyřešit žádný ze současných velkých problémů tak, aby řešení vždy nepoškodilo další a další skupiny občanů.



Kde hledat humánní řešení?

Hledat řešení ve smyslu jednoho balíčku politických rozhodnutí a kulturních hodnot podle mého názoru nelze. Západ má za sebou desítky let aktivních úvah a pokusů o řešení, přesto se zdá, že se Západu daří jedině vymýšlet záplaty a dočasné úpravy. Samotná hluboká krize pohledu na člověka a jeho vztah k systému, která podle mého názoru zůstává trestuhodně bez povšimnutí veřejnosti, je rozpracována do velkého detailu, ale bez užitku. Nenabízí žádná konkrétní řešení, jen upozorňuje na stále další a další problémy - přesto lze vidět určité směřování, určitý souhrn hodnot, které vznikají z negace (vyvstávají mezi řádky a jsou odkázány na to, jak je bude chápat a realizovat každý z nás). David Brin například tento nový rozkol v hodnocení člověka ukazuje jednoduchou a vděčnou formou, na příkladu rozdílu mezi Hitlerem a Stalinem: Oba dva byli autokratičtí diktátoři, oba z demokratického hlediska moderní společnosti zcela obludní a v hrůzách svých režimů lehce umístitelní do jedné škatulky. Přesto mezi nimi z hlediska přístupu k člověku existoval obrovský rozdíl, který Brin ukazuje na přístupu k jejich "oponentům" a "nepřátelům režimu". Jak tyto dva režimy nakládaly se svými protivníky je zajímavá studie: Oba je pokud možno zlikvidovali a jejich myšlenky pečlivě zdiskreditovali nebo zneužili, ale každý zacházel trochu jinak s jejich dětmi. V případě nacistického modelu byl člověk chápán jako bytost předurčená, z určitého hlediska vybavená jakousi nepostižitelnou ideovou páteří, danou mechanistickým až fatalistickým principem v přírodě - z toho vychází, že děti nepřátel režimu byly v nacistickém systému nejčastěji zabíjeny, protože nacistická kultura předpokládala, že s touto bytostnou vahou dědictví nelze nic dělat a dětem je z velké části předurčen osud jejich rodičů (proto byla okupovaná území "čištěna" na základě často okultně definované "osudovosti"). Stalinistický systém naopak nesoudil lidské bytosti podle jejich genetiky a jakési "předurčenosti", ale naopak věřil v jejich naprostou manipulovatelnost a tvárnost - s většinou dětí nepřátel režimu bylo nakládáno jako s materiálem vhodným pro přepracování a využití - čím mladší člověk byl, tím vhodnější. V armádách Svazu proto bojovali lidé z mnoha etnik a z pohledu nacistů i nejrůznějších "ras", protože šlo především o jejich ideologické určení. Pokud docházelo k vyvražďování některých etnik, bylo ve stalinismu vysvětlováno zásadní nekompatibilitou kultury, nikoliv genetiky a určité hluboké podstaty, jako v případě nacistických čistek. Dopad nacistického nahlížení lze vidět i v tom, jak pevně někteří nacističtí ideologové věřili, že západní svět se na základě "rasové osudovosti" přidá k Třetí říši (západní ideologie nebyla spojenectví překážkou), zatímco stalinistické nahlížení vyžadovalo souboj se všemi nekompatibilními ideologiemi.
Důležité je, že z hlediska současného populárního chápání nebyl mezi dvěma hrůznými režimy zásadní rozdíl, ale z hlediska kulturologie a detailního pohledu na jejich argumentaci a ideologii se tento zásadní rozdíl jasně ukazuje: Každý chápal člověka jinak, extrémně a na ose chápání lidského potenciálu, jejíž zkoumání a uznání západní civilizaci zásadně chybí, zcela rozdílně. Tato osa, v menší míře, ovlivňuje i náš současný problém - pokud se v našem systému, který považujeme za v rámci možností funkční, vyskytují problémy jako je nízká kvalita života některých pracujících lidí, kde budeme hledat řešení? Je chyba zásadně hluboko kdesi v lidech samotných a systém ji řešit nedokáže (extrém předurčení lidského potenciálu)? Nebo je chyba v systému, kterému se lidé dokáží přizpůsobit, takže bychom měli hledat co nejlepší systém a lidi do něj integrovat (extrém flexibility lidského potenciálu?). Demokratická společnost by měla tyto úvahy začít vnímat, jinak nebude schopna své problémy řešit dostatečně humanisticky - a o humanismus jde z mého hlediska především, protože se v korporatokratickém a technokratickém světě globalizované politiky zaměřené na pragmatická řešení začíná vytrácet. Z hlediska humanismu jde o to, vyhnout se oběma totalitním extrémům a přiznat především neodpáratelnou provázanost člověka a systému, v podstatě dovolit demokratický ideál "co člověk, to systém". Tyto otázky pomalu začínají vyvstávat v hrubých a často silových formách i u nás, protože sílí strany zaměřené libertariánsky (suverenita občana, pokud možno nezávislého na státu) i konzervativně-centralisticky (síla systému, která lidem nabízí různé role v závislosti na osobním potenciálu). Kde hledat odpovědi samozřejmě netuším, ale současné levo-pravé spektrum odcizené od humanistických ideálů už na ně zjevně nestačí.
Pro lepší pochopení situace jednoznačně doporučuji některé zásadní myšlenky, které vnášejí do současné společnosti nový proud, zcela nezatížený levo-pravými ideologiemi. Samozřejmě se v tuto chvíli dají citovat humanistické práce řeckých a renesančních filosofů, případně práce Thomase Painea, Alberta Einsteina, Felixe Adlera, Abrahama Maslowa a mnohých dalších, ale omezím se především na současné myslitele: Předním moderním zástupcem tohoto přístupu je podle mého názoru Richard Wilkinson, který ve své nejznámější knize (The Spirit Level: Why More Equal Societies Almost Always Do Better) předkládá přesvědčivý argument, který tvrdí, že ty společnosti, které mají nejmenší společenské rozdíly, dosahují nejvyšší kvality života (nezávisle na jejich politickém zřízení). Z hlediska hlubšího přístupu k lidskému životu pak doporučuji knihu Sama Harrise The Moral Landscape, která předkládá model racionálního hodnocení kvality života nezatíženého náboženskou morálkou a politickou ideologií.
Humanismus a otázky lidského potenciálu jsou z dnešního hlediska nebývale aktuální téma protože před nás staví sice věčnou, ale dnes obzvláště palčivou otázku: "Co je největším zlem a utrpením pro člověka žijícího v rozvinuté a fungující civilizaci?" a odpovídá jednoznačně: "Vědomí, že se jemu samotnému, případně společnosti, nedaří smysluplně pracovat s jeho lidským potenciálem." Takto bych shrnul svůj palčivý problém, smysl mého psaní a důvod, proč se vrhám na pole publicistiky a proč se odvažuji dělat takové rozhovory, jako byl ten v první části tohoto článku. V současnosti podle mého názoru zcela trestuhodně plýtváme s potenciálem obrovského počtu lidí - přímo pod nosem moderní společnosti. Lidí, kteří jsou viditelně ochotní pracovat a vzdělávat se, kteří se snaží být součástí společnosti a nespoléhají na sociální dávky ani na pomoc z vnější. Z posledních sil, na kraji společenského života a před propastí nenávratného pádu do chudoby, se pokoušejí znovu a znovu být hodnotnou součástí dění. Ať už se do této situace dostali jakkoliv, měla by jim společnost především nabízet pomocnou ruku a jejich osud řešit, ne nad ním ohrnovat nos a tvářit se, že neexistuje, případně ho racionalizovat a dál věřit v lepší zítřky, které jsou i díky osudům těchto lidí stále méně pravděpodobné.



Nedávné zdroje na toto téma:

https://www.youtube.com/watch?v=waeMkka60po#t=879

http://www.bbc.com/news/business-25034598

http://www.businessinsider.com/brutal-conditions-in-amazons-warehouses-2013-8

http://www.salon.com/2014/02/23/worse_than_wal_mart_amazons_sick_brutality_and_secret_history_of_ruthlessly_intimidating_workers/

http://www.forbes.com/sites/eamonnfingleton/2013/11/25/amazon-com-is-accused-of-slave-driving-after-bbc-secretly-videotaped-warehouse-conditions/

http://www.huffingtonpost.co.uk/2013/11/25/amazon-staff-investigation_n_4335894.html

http://www.forbes.com/sites/ashoka/2014/03/04/two-sides-of-the-same-coin-the-employment-crisis-and-the-education-crisis/

http://www.theatlantic.com/business/archive/2014/02/the-shame-of-americas-long-term-unemployment-crisis/283655/

http://www.imdb.com/title/tt2215151/?ref_=fn_al_tt_1

http://topdocumentaryfilms.com/truth-temp-labor/

Autor: Sebastian Chum | čtvrtek 22.5.2014 13:30 | karma článku: 20.98 | přečteno: 2718x

Další články blogera

Sebastian Chum

Jehovisté jsou zhoubná sekta

Jehovisté se považují za pozemskou část celkové organizace Nejvyššího. Něco jako boží frančíza pro smrtelníky. V Rusku je chtějí zakázat, v USA jsou považováni za šílené vrahy a násilníky. U nás se jim zatím daří lhát...

28.3.2017 v 12:35 | Karma článku: 25.44 | Přečteno: 2035 | Diskuse

Sebastian Chum

Strojová inteligence a singularita

Co můžeme čekat od pokroků ve vývoji umělých inteligencí a jim podobných systémů? I když se nám může taková úvaha zdát vzdálená každodenní přítomnosti, naše životy ovlivňuje stále silněji.

23.2.2017 v 14:24 | Karma článku: 11.77 | Přečteno: 609 | Diskuse

Sebastian Chum

Zásadní změny planety v roce 2016

Zatímco na ČR dopadá globální oteplování (a snaha přírody na něj reagovat) především v podobě posunů vysychavých oblastí a srážek, zbytek planety (globální Jih především) už zažívá to, před čím vědci varují už alespoň 50 let.

19.1.2017 v 13:35 | Karma článku: 12.59 | Přečteno: 853 | Diskuse

Sebastian Chum

NBIC komplex: Revoluce, o které se nepíše...

Ve 21. století můžeme očekávat, že součinnost čtyř hlavních vědeckotechnických oborů (nanotechnologie, biotechnologie, informační technologie a kognitivní věda) povede k nebývalému rozvoji a zrychlení všeho kolem nás...

17.1.2017 v 16:51 | Karma článku: 11.87 | Přečteno: 438 | Diskuse

Další články z rubriky Kultura

Karel Sýkora

Záchrana muflona

Muflon je jediný volně žijící zástupce rodu ovce v evropské i české přírodě. Muflon je lovným druhem, jehož odstřel je u nás povolen v posledních pěti měsících roku.

25.5.2019 v 7:30 | Karma článku: 5.65 | Přečteno: 119 |

Filip Vracovský

Beko Fresh Festival 2019 v Plzni pohledem účastníka aneb kde se berou ty hory jídla....

To si tak vždycky počátkem zimy sedíte a stýská se vám po jaru, létu... A v tu chvíli s tím můžete bojovat jen dvěma způsoby.

25.5.2019 v 6:43 | Karma článku: 15.24 | Přečteno: 330 | Diskuse

Metoděj Skřeček

Uděláme si radost Marto?

Jsem starý a již unavený mistr zvuku, tedy po třech dnech stavění podia, zvučení a následném bourání celého toho cirkusu, kterému říkáme: "Postav nám jenom takovou malou stejdž, Méďo". Dnešní blog bude celý takový zasněný.

24.5.2019 v 21:55 | Karma článku: 11.62 | Přečteno: 329 | Diskuse

Zdeněk Sotolář

Na maturanty jeden metr nestačí

Výsledky maturitních testů ukazují gymnazisty se štítem a absolventy maturitních nástaveb na štítech. Jak bychom tyto výsledky měli číst? Jako impuls ke změně.

24.5.2019 v 21:18 | Karma článku: 12.32 | Přečteno: 263 | Diskuse

Karel Sýkora

Nevíte koho volit? Pomůže vám Volební kalkulačka!

Volební kalkulačka (anglicky voting advice application) je jednoduchý, zpravidla internetový test porovnávající Vaše politické postoje s postoji politických stran či osob (zákonodárců, kandidátů ve volbách atd.).

24.5.2019 v 9:19 | Karma článku: 7.70 | Přečteno: 390 |
Počet článků 38 Celková karma 0.00 Průměrná čtenost 3713

_

Najdete na iDNES.cz