Lidská civilizace trpí pod trojnásobným tlakem krize „tří E“, tedy provázaného rozpadu ekologických, energetických a ekonomických systémů, což se projevuje dál v krizích politických i humanitárních.
Náš neudržitelný technosociální komplex není postaven na současné tempo změn a jednotlivých selhání, natož na jejich souhry a vzájemná násobení. Pokud nedokážeme důstojně a lidsky řešit ani konkrétní dílčí krize, je jasné že cokoliv „většího“ bude řádově silnější šok.
(článek na téma Horizont budoucnosti)
V české společnosti (a obecně ve většině střední a severní Evropy) stále panuje mentalita „Pevnosti Evropa“ a u nás navíc „kotlinového myšlení“, na což máme do jisté míry právo – kterýkoliv z velkých problémů předpokládaných v dalších desetiletích se nás bude týkat se zpožděním a v menší míře, než nakolik a jak akutně už dnes doléhají na zbytek planety.
Raději než riziko kolapsu ignorovat, dokud můžeme, by myslím bylo lepší tento svůj „náskok“ ve stabilitě a bezpečnosti využít k tomu, abychom se o to lépe informovali a přípravili.
Poznámka k obsahu článku
Tento článek předpokládá, že čtenář sleduje světové dění a má představu o tom, jak bezútěšná je naše situace. Pravděpodobně nás nečeká jedna velká „katastrofa“, jak naši budoucnost často představuje postkatastrofický žánr, ale spíše pozvolnější a nerovnoměrný rozklad. Nebudu tedy přepisovat zprávy ze zahraničí a nebudu se snažit hledat kořeny krize. Pokusím se podat co nejjednodušší vysvětlení úvahy, která mě a další podobně smýšlející autory vede k přesvědčení, že kolaps je nejen zcela samozřejmý problém vyžadující okamžitou reakci, ale také že už je z logického i etického hlediska zcela sebevražedně nesmyslné a nebezpečně ignorantské tvrdit opak.
Těm, kdo stále donekonečna pochybují a popírají závažnost současnosti, musím v tuto chvíli napsat: Kolaps civilizace už probíhá, bez ohledu na neinformované pokusy tento fakt popírat. Argumenty proti probíhajícímu kolapsu a neudržitelnosti současného civilizačního modelu vychází z velmi omezeného počtu (většinou populárních a nevědeckých) zdrojů, které jsou do jednoho pečlivě rozpracovány a popřeny množstvím zvlášť k tomu určených studií a výzkumů. Rád si některé z nich přečtu znovu a pokusím se na ně v některé části tohoto textu odpovědět popořadě, ale předem poznamenávám že od roku 2008 (kdy jsem se začínajícím kolapsem začal zabývat aktivně) jsem zatím nenarazil na jediný argument proti, který by dokázal obhájit apatii a pokrytectví, se kterými (a pro které) fanoušci a fetišisté současné civilizace žijí každý den.
Proč je kolaps tak důležité téma?
Z mé zkušenosti stačí každému, kdo je ochoten překročit pohodlí setrvačného uvažování a kulturních vzorců chování, k úvaze o kolapsu jediná jednoduchá tabulka, podobná takzvanému dilematu vězně (doporučuji obrázek rozkliknout kvůli čitelnosti):
Výsledek této úvahy je podle mého názoru jasný:
- Vzhledem k tomu, jak vážné je riziko kolapsu, můžeme si vůbec dovolit ho ignorovat?
- Nevyplatilo by se raději pro jistotu počítat s tím, že možná vědci nejsou naprostí blázni a ekofašisté a že skutečně mají v něčem pravdu?
- Zvlášť proto, protože investice do řešení případného kolapsu mohou mít velmi pozitivní dopad na lidskou civilizaci, ať už jsou varování o kolapsu podložená či nikoliv?
- Pokud srovnáme hlavní rizika všech čtyř možností, je jasné že racionální a nejbezpečnější možnost je řídit se přesvědčením A a doufat ve skutečnost 2.
Okolnosti nás už teď nutí se kolapsu přizpůsobit
Negativa možností ve sloupci A se dají řešit tím, že jako součást civilizační reakce na případný kolaps zavedeme i jasnější pravidla pro neziskové, humanitární, charitativní, ekologické a další organizace, což je krok který bychom měli udělat tak jako tak (protože se stále častěji ukazuje, jak nesmyslná většina těchto institucí je). Zároveň bude nutné zasáhnout s novou silou a motivací i proti korupci, populismu, extremismu a terorismu, protože riziko kolapsu (chápané s dostatečnou vážností) vyžaduje smysluplnou a logickou alokaci zdrojů, takže není prostor pro politickou korektnost a alibistický pacifismus.
Výrazná změna v přístupu ke společenskému dění a vývoji civilizace samozřejmě mohutně zasáhne i politický a ekonomický život každé společnosti, která bude na kolaps reagovat – nový důraz na vědeckotechnický pokrok, výzkum, vzdělání, zdravotnictví, bezpečnost a osobní autonomii občanů i komunit jde proti doposud nastavenému trendu sledování, manipulace, křečovitého růstu trhů a snahy udržet kulturní status quo.
Dalekosáhlá snaha, spojující různé přístupy a metody bez ohledu na to, z jakého konce politického spektra původně pocházejí, je pro většinu současných zastupitelů i občanů naprosto nepochopitelná a nepřijatelná – vymyká se dosud pojmenovaným způsobům společenského uspořádání 20. století.
Například komunismus a kapitalismus jsou pro tento přístup stejně nesmyslné formy státní kontroly a v divokém sledu kombinuje prvky anarchismu a přímé demokracie, technokratické meritokracie, inhumanismu a transhumanismu, nejrůznějších modelů lokální samosprávy, decentralizovaných energetických i informačních sítí, multiparadigmatického myšlení, systémové vědy, tensegrity, účastných modelů kultury, emergence a automatizace, souhry nano-info-bio-kognitivních technologií, práva na sebeurčení, obnovy archaismu, epigenetiky, neuroetiky, otevřeného přístupu ke zdrojům a příležitostem, biomimetiky a kybernetiky, novým definicím základních lidských práv a dalších a dalších principů, které bourají většinu dosavadních představ o roli státu, korporací, veřejných institucí, trhů a kompletně se vyhýbají zastaralému dělení na levici/pravici nebo materialismus/idealismus….
Nejde o jeden jediný přístup, ale o složitou síť samostatných a spolupracujících projektů, fungujících na negativní zpětné vazbě mezi jednotlivými uzly. Vývoj tohoto přístupu k pozici člověka v realitě a budoucnosti lidské civilizace probíhá už dlouho a pravděpodobně k jeho rozšíření a každodenní aplikaci dojde vlivem nových technologií a sociálních tendencí tak jako tak, ale jeho výsledky bychom v ideálním případě (pokud se držíme přesvědčení A) potřebovali co nejdříve a v co největší míře už dnes. Bohužel, jako každý nový předěl v historii lidské civilizace, i růst a šíření této sítě probíhá zoufale pomalu.
---
Tématu toho, proč tolik lidí odmítá model A (a proč je tolik nově se rozvíjejících způsobů lidského soužití a pokroku potlačováno a zpochybňováno s takovou vervou) se budu věnovat v jedné z dalších částí tohoto textu. Ve druhé části se ale nejdříve podíváme na dva scénáře budoucnosti, ke kterým lidstvo procházející kolapsem své civilizace směřuje.
Jak jsem zmínil na začátku článku, rád se budu věnovat i případným argumentům pro model B – pokusím se podat co nejsmysluplnější vysvětlení a argumenty, proč ho považuji za nezodpovědný a hraničící s šílenstvím.
