Proti fanatickému Islámu prohráváme kvůli duchovnímu pokrytectví

V nekonečné debatě o tom, jak se postavit islámskému terorismu, se stále častěji objevují hlasy, podle kterých je klíčem smysluplné obrany "návrat k židovsko-křesťanským hodnotám"... podle mě je to sebevražedná hloupost.

Abrahámské kulty jsou ze své podstaty henostické (víra v jednoho boha především), theistické (víra, že se bůh aktivně zajímá o dění v realitě) a silně roztříštěné do stovek denominací. Na první pohled jde o bohatý svět, ve kterém je dost prostoru pro dobro i zlo, ale to je podle mého názoru jen povrchní dojem. Většina věřících je nedostatečně informována o historii a duchovních základech své víry, o jejích dopadech na kvalitu života nemluvě. Náboženství je pro moderní věřící především otázkou společenské morálky a kulturní tradice, ve které není místo pro dlouhodobou kritiku a porovnávání. Stačí se však jen trochu začíst do základní kritiky náboženství a rychle začnou vyvstávat nelidské praktiky a každodenní zlo, které do lidského života každý abrahámský kult vnáší. V tomto článku tedy budu zastávat pozici, podle které se musíme abrahámských vlivů začít zbavovat, protože vytvářejí slepé body a falešnou atmosféru tolerance (nebo absolutní války), díky kterým jen zhoršujeme už tak nezvládnutou situaci. Nabízím pro začátek jen krátký úvod a doufám, že se mi podaří brzy navázat s konkrétnějším článkem.

Náboženská korektnost

Stejně jako politická korektnost působí jako žíravina v jakékoliv snaze o otevřenou debatu na témata národa, rasy, ekonomické rovnosti a směřování vývoje lidstva jako globální civilizace, náboženská korektnost nám brání podívat se střízlivýma očima na to, jaký má ve skutečnosti náboženství dopad na životy věřících. Nejčastějším argumentem je, že za krutost a pokrytectví abrahámských kultů přeci nemůže náboženství samo, ale nedokonalost a zkaženost některých věřících (vyvolaná většinou nějakou ekonomickou a ekologickou krizí). Lidé, kteří obhajují křesťanství tváří v tvář Islámu, buď nevidí, že mezi těmi nejsvětlejšími a nejtemnějšími stránkami obou náboženství vede přímá spojitost, nebo nechtějí přiznat, jak hluboké a hnusné jsou jejich společné základy. Pokud nám vadí ženská obřízka, proč nám nevadí mužská? Nebo pravoslavný křest? Kontroverzí a nechutností tohoto typu najdeme v abrahámských kultech (ale i v buddhismu a hinduismu, kam se snaží schovat stále více podvyživených lidí ze západu) nepočítaně. Skutečně si myslíme, že naši společnost tyto jevy neovlivňují a nerozehrávají řetězovou reakci, která pak dopadá na každého z nás?

Snaha o objektivní morální hodnoty

Ve světě, který prošel dvacátým stoletím (a který se nestačí divit, kam směřuje to současné) se věřící stále častěji snaží najít nové interpretace náboženství, které by dokázaly spoluexistovat s moderní kosmologií, NBIC komplexem, genetikou a kybernetikou. Z boha se tak stává téměř deistická tvořivá síla, která buď nemá naprosto žádný kontakt s realitou, nebo ji zajímá jen její určitá malá část. Tak jako tak působí snaha věřících hledat pevné morální základy stále zoufaleji, obzvlášť tváří v tvář realitě stále častějších skandálů. Vývoj ve filosofii a neurologii raději už věřící ani nekomentují, protože už ani nemají slova, jak se další fáze vývoje lidstva účastnit. Současně směřujeme k převratu všeho, co jsme za posledních několik tisíc let považovali za samozřejmé (díky fenoménům singularity a kolapsu), což ve věřících křísí představy milenialismu a konce stvoření, zatímco současnost vyžaduje především klid a pečlivé zamyšlení.

Racionalizace utrpení

Nejpalčivějším rozměrem abrahámských kultů, který je u Islámu v porovnání s židovsko-křesťanskou tradicí spíše podhodnocen, je naprostá slepota vůči skutečnému rozsahu a hloubce utrpení. Mám za to, že západní kultura utrpěla po setkání s abrahámským náboženstvím paralyzující šok, který donutil duchovní vývoj Evropy k úniku do různých undergroundů a skrytých snah o zachování alespoň nejzákladnějších střípků spirituální důstojnosti. Představa, že se lidské bytosti obklopené utrpením mají se svými nadějemi a modlitbami vztahovat k bohu, který je stvořil a nechal trpět, je znásilnění ducha pro které neexistuje spása (dochází k němu totiž za života, je tedy jedno, co se stane po smrti). Nekonečné snahy věřících znovu a znovu předkládat důvody, proč a jak není tato základní lidská zkušenost pravdivá, společně s chladnokrevným a neohleduplným prosazováním a následováním odvozených morálních konceptů, působí jako snaha zachytit se nějak zmatku a zhnusení, které v lidech současnost vyvolává. Skutečně chceme stavět své duchovní principy na donekonečna záplatovaných a historicky zdiskreditovaných ideologiích?

Bůh jako poslední záchrana

Náboženství zneužívá pospolitost, klid, naději a lásku jako rukojmí. Vysává hodnotu z každodenního života a pak ji prodává s vlastní značkou... Nedělá nám problém tento proces vidět u jiných náboženství, ale u těch "našich" jako kdyby neexistoval. Je jen otázka času, kdy takto vyhladovělý člověk, žijící v proměnlivé realitě plné zvyšující se komplexity a stále nových rizik, narazí ve svém životě na okolnosti, které vyžadují duchovní řešení. V takovou chvíli přispechá hned několik sekt (u nás nejčastěji abrahámských) a začnou s dlouhou kampaní vydírání a strašení kombinovanou s opatrným dávkováním již zmíněných ukradených (a řádně znásilněných) hodnot, jako je naděje a láska. Pokud se neumíme postavit skándály prolezlým církvím ani jednotlivým nebezpečným sektám (Jehovisté a další), jak chceme přežít kontakt s primitivními projevy Islámu? Není náhoda, že si k němu nachází cestu tisíce západních křesťanů - jde o efekt dlouhodobého spirituálního vyhladovění a izolace západní společnosti. Když už se najde pozitivní příklad člověka, kterému pomohlo některé z těchto náboženství nebo jeho odnoží, většinou k vysvětlení stačí jen krátké setkání s duchovním představitelem, který je za takovou kladnou změnu zodpovědný. Velmi brzy se ukáže, že vlastně nejde o nic jiného, než trochu respektu a snahy o pochopení (někdo má prostě "štěstí na kněze", ostatní jen prázdná slova).

Co tedy z náboženství a víry abrahámských kultů zbývá, pokud se na jejich fungování díváme z hlediska přímého dopadu na kvalitu života? Osobně jsem toho názoru, že i kdyby bůh existoval, máme už teď dostatek zkušeností a důkazů, že je to sadistický šílenec nebo běsnící zvíře. A pokud z debaty odsuneme otázky boha, zbývá podívat se na náboženství... ze kterých zbyl jen emocionální parazitismus a násilnické moralizování. Pokud nebudeme schopni analyzovat víru i z tohoto pohledu, bude nás svou schopností páchat zlo neustále překvapovat a každý fanatik bude o krok napřed.