Temný kout pracovního trhu, část první: "Tak to prostě chodí."

O tom, jaké jsou pracovní podmínky ve třetím světě, se toho všude dočteme dost. Neradi ale slyšíme, že pracovní trh se rozpadá i u nás. Sice nenápadně, odspodu a pozvolna, ale s o to silnější setrvačností a krutějšími dopady pro ty, kdo se do zdánlivě nekonečného cyklu krátkodobých smluv a šedých pracovních agentur dostanou. Nedávno jsem zjistil, že se tento systém zakousl i do lidí v mém okolí, takže součástí tohoto článku je i osobní výpověď jednoho z nich, kamaráda který minulou vánoční sezonu pracoval ve skladech společnosti Amazon. S tímto článkem bojuji už déle než měsíc a odkládám kvůli němu reakci na složitou situaci na Ukrajině, protože jde o jeden z nejsložitějších článků, které jsem kdy napsal - doporučuji čtenáři přečíst si mé předchozí články, aby pochopil z jakých názorových pozic vycházím, a že se nesnažím napsat Dickensovsky kýčovitou "zprávu o krutém osudu méně šťastných", ani křečovitě levicovou agitku. Jak jen to jde, držím se i nadále co nejpřímějšího humanismu a důrazu na celospolečenské dopady určitého fenoménu a jeho složitý vliv na kvalitu života nás všech.

První část článku je krátký rozhovor s mým známým, který sezónně pracoval pro Amazon:
Jak ses k práci dostal?
Personální agenturou skladů Amazon v Dobrovízi, pokud se ucházíte o práci kontrolora-skladníka, je agentura Ranstadt. Má s ní zkušenost hodně lidí a patří k těm agenturám, co mají spíš horší pověst. První náznaky, že tahle práce bude trochu problém, přišly ve chvíli, kdy jsem dostal test z angličtiny - jednodušší test jsem v životě neviděl, bylo to horší než základní škola, protože si tím prý plnili nějakou agenturní obligaci. Stejně tak prohlídka u doktora trvala asi 30 vteřin ("Dobrý den," razítko a mějte se). Řekli mi, že práce je minimálně 10 hodin čtyři dny v týdnu za 100 korun na hodinu. Prvním krokem byla smlouva na 1 týden, následně prodloužena na smlouvu tříměsíční (v jejímž rámci byla i dvouměsíční zkušební lhůta). Prý mám čekat plat 18 až 20 tisíc, což nesedělo ale nikdo se o tom nechtěl bavit. Důležité je asi poznamenat, že pokud byste se hlásili na jinou pozici než kontrolor-skladník, bude vás mít na starosti jiná pracovní agentura (přímý kontakt s Amazon na nižších pracovních příčkách prostě neexistuje, což prý platí i v zahraničí a kryjí se tak před žalobami, problémy s úrazy a podobně).
    Otázka, která se mi během přijímacího řízení honila hlavou, byla jednoduchá: Proč je proces tak uspěchaný, pro zaměstnance nejistý a zpracovávaný vnější pracovní agenturou? Odpověď přišla rychle: V distribučním centru, kde přes rok pracuje jen asi 100 zaměstnanců, bylo potřeba na vánoční sezonu roku 2013 zaměstnat přes 1000 lidí. A také je co nejrychleji po sezóně vyhodit, s desítkami hodin nezaplacených přesčasů a s pachutí obrovského firemního stroje, který využívá lidskou pracovní sílu nárazově a bez ohledu na dopady své firemní politiky.
Jak probíhá každý den?
Samotná práce mi tolik nevadila, brigádně jsem zvyklý na různé věci a když do toho jdete s tím, že víte jak je doba těžká, prostě rutinu překousnete (kontrolovali jsme zboží, takže pořád máte pod rukama něco jiného). Horší je, co všechno se děje kolem samotné práce - co všechno musí člověk vytrpět, než se konečně vrhne na něco, co se dá nazvat prací... No, vezmu to postupně:
    Svozová doprava jezdí z několika míst v Praze zhruba v 6 hodin ráno, cesta trvá 30 až 40 minut. U vchodu do skladu jsou otáčivé dveře na ID kartu, za nimi je šatna ve které musíte nechat všechny svoje věci včetně bot a obléknout se do pracovního. Překvápko bylo, že nemůžete mít ani vlastní vodu na pití - za šatnami a za detektorem kovů (kde čeká pravidelně 6 členů ochranky) dostanete firemní lahev a z firemního automatu si natočíte firemní vodu. Necítíte se v tu chvíli jako zaměstnanec, ani jako někdo kdo dělá dočasně otravnou práci, ale prostě... no, není to příjemný pocit. U pracovních stanovišť je velká zeď, kde jsou fotky a jména pracovníků, nechybí samozřejmě poučky a rádoby-motivační citáty nebo doporučení.
    Hala je barevně rozdělena do zón, lidé jsou barevně oddělení vestami. Zóny jsou prý v jiných zemích už předem připravené pro pohyb robotů a podle toho to vypadá. Ambasadoři-manažeři nad vámi, pracovníci kolem vás, rozdělení podle barev a zón. Pokud nedodržujete bezpečnost práce a organizaci, okamžitě máte padáka (vyhazov za otázku, vyhazov za to, že se nedržíte zábradlí, vyhazov za nevhodný status na Facebooku, vyhazov za překročení čáry do jiné zóny pracovní haly... vyhazuje se a nabírá pořád, jako na běžícím páse). Vyhazuje se i za krytí jiného pracovníka, takže na sebe lidé pravidelně bonzují a neustále se sledují. Všechny tyhle zásady vám zopakují třikrát denně na takzvaných "poradách", které jsou asi nejotravnější část dne: Každá trvá 10 až 15 minut a obsahují varovné příběhy o vyhozených zaměstnancích, oslavné ódy na úspěchy firmy, motivační budovatelské proslovy a stále nová a nová pravidla a doporučení. Než se dostanete k práci, máte za sebou totální destrukci osobnosti, kolegiální paranoiu, dávku manažerského newspeaku a připomínku, že skutečně za jedinou chybu letíte. Postupem času začali lidé odcházet sami, protože se tlak neskutečně zvýšil ("Odejdi sám, nebo dostaneš porušení pracovní kázně,") a nakonec zbylo jenom 120 lidí (kteří v hale pracovali po dvou směnách, takže vždy jen 60 lidí najednou). Nabrali prostě lidi na sezonu a pak se jich co nejrychleji zbavovali, smlouva nesmlouva.
    Na svém stanovišti máte za úkol z vozíků vyndavat zboží, kontrolovat zda odpovídá profilu a pak ho zase balit. Za minutu máte stihnout 3 kusy, počítač všechno kontroluje a hlásí, manažeři pobíhají a vlezle motivují, zadávají úkoly a vyhazují lidi co neprojdou kontrolou (průměrně jsou za den 3 kontroly výkonnosti podle záznamu v počítači). Nikoho nezajímá, jaké zboží děláte (třeba oblečení trvá hodně dlouho), prostě plošné vyhazování a nabírání pokračuje. Manažeři jsou většinou lidé, co nějakou dobu studovali v USA a do jednoho jsou to arogantní bestie co používají počeštěné anglické výrazy, aniž by dávali smysl. Cítí se vám samozřejmě nadřazení a užívají si to, posílají lidi za různými úkoly bez ohledu na to, zda daný úkol ohrozí výkonnost člověka. Jednou mě přeřadili z kontrolorů mezi paleťáky (lidi co překládají zboží) a vyfasoval jsem těžší pracovní boty. Samozřejmě mi nebyly, ale manažer (takzvaná modrá vesta) se jen usmál, že jako věří že to určitě nějak zvládnu. Následky o číslo menších těžkých bot určitě nemusím popisovat, hlavně že o sto metrů dál byly ve skříňce moje vlastní. Pobavilo mě taky hlídání 3 minut určených pro chození na záchod, protože se to skutečně řešilo a byly vyhazovy za minutu na toaletě navíc.
    V hale pracovalo přes 1000 lidí, na což prostě není stavěná (ani hygienicky). Pauza 15 minut před obědem a pak 1 hodina na oběd byly sice fajn, ale ne když trvá minimálně půl hodiny, než projde 1000 lidí detektorem a jídelnou. Hala je uprostřed ničeho, není jiná možnost než čekat ve frontě v jídelně. Nikdy tam nebylo dobré jídlo, vždycky až překvapivý humus, průměrně 50 korun za jídlo a polévku. Všichni lidé se takhle v hale pohnou sem a tam třikrát za den, pokaždé vám to ukrojí z pauzy minimálně 30 minut, celou dobu jste natěsnaní s ostatními, vážně nic příjemného. Nakonec vás rozvezou autobusem zase zpátky po Praze, celkově tedy navíc k placeným hodinám minimálně 3 a půl hodiny převozů, čekání ve frontě a manažerských blbostí. Postupně si každý začal nabírat víc práce, aby se mu vůbec vyplatilo tomu celý den věnovat.
   
Co ti vadilo nejvíc?
Hodně nepříjemné bylo, jak rychle se měnily podmínky. Původní plán byl maximálně 8 hodin přesčasů za týden, ale rychle se to vyšplhalo na 20 hodin přesčasů za týden, z nichž minimálně polovinu nikdo neproplatil (prostě se neobjevily). Neustále nás ujišťovali, že smlouva jen do února je "pouze administrativní formalitka" a slibovali postupy a vyšší platy, řešení našich otázek, setkání s vyššími manažery... ale jakmile přišel únor, prostě začali abecedně vyhazovat ze dne na den. O vánoční sezoně ani jeden den volna byla docela podpásovka, ale trochu jsem s tím v dnešní době počítal. Dost nepříjemné bylo vidět, jak někoho vyhodili během noční směny ve 3 hodiny za naprostou pitomost (špatný přístup k práci nebo tak, v podstatě se zeptal na něco, na co neměl). V prosinci ve 3 ráno na parkovišti, nikde nikdo, prostě jsem nevěřil vlastním očím. Ale tak to funguje, nezájem a strojovost všude a pořád. Nejdřív mi přišlo vtipné, jak jsou všechny ty vyhazovy rádoby dramatické (křik, vyvolání na poradě a veřejné zesměšnění, odtržení visačky a její hození na zem...), ale pak mi došlo, že to je důležitá součást toho přístupu a už jsem se nesmál. Na ty samoživitelky a lidi co zoufale hledali práci a nebyli na takové věci zvyklí to mělo viditelně psychicky negativní vliv (většinou překvapivě schopní a chytří lidé, s řemeslem nebo zkušenostmi, ale prostě moc staří nebo s nedostatkem vhodné praxe). Na jednu stranu vám říkají, že kradete a podvádíte a flákáte se, ale okamžitě dodávají jak jste nadějný člověk a jak si vás chtějí vážit a máte být pyšný, že pracujete zrovna tady. Hnus z obou stran, manipulace ze které je vám po prvních pár hodinách špatně.
    Rád bych ale řekl, co mi vadilo úplně ze všeho nejvíc a co bude možná trochu popudlivé téma: Bavil jsem se tam s desítkami lidí, ke konci už jsem i věděl, že budeme psát tenhle článek, tak jsem se poptal... A úplně nejhorší je ten přístup lidí kolem. Kamarádi a známí, co se mají třeba jenom o trošičku líp, si nechtějí přiznat, že se něco takového děje. Hromada studentů nemá na výběr a prostě tohle dělat musí, nemluvě o lidech co mají třeba i malou díru v životopise a práci ve svém oboru prostě nedostanou (případně jsou moc staří nebo mají děti). Pracuje tam hrozně moc lidí, kteří by tam prostě neměli být. A všem nejvíc vadí tahle jediná věc: Když se svěříte přítelkyni/příteli, manželce/manželovi, kamarádům, na úřadě, v hospodě, v kavárně... tak vám prostě všichni řeknou "Tak to prostě chodí," a pokrčí rameny. Je to to nejhorší odsouzení, není s kým sdílet, není co dělat, je to prostě fakt slepá ulička. To je to nejhorší, co člověka tíží - kdybych věděl, že tam jsou ti lidé na pár měsíců a pak se dostanou jinam, snášelo by se to všechno líp. Místo toho je to pro ně jediná možnost, což pro mě znamená, že se někde stala velká chyba.